V odpočinku.

Adolf Heyduk

V odpočinku.
V zlém úpalu jsem došel kraje, kde v jedlí plášť se choulil chlum a ve hlubokých lesů taje mne ručejový lákal šum; jak milo, volno kolem všade, klid přede mnou i za mnou klid, jen podál ze březiny mladé lkal pták, snad ostříž druž mu chyt’. Zde v kyprém uhostiv se mechu pod hlavu ruku jsem si dal, a ve kvetoucí právě lechu zrak badavě se zadíval; hle v kalíšku, jak v rakvi dítě, byl mrtvý motýl, outlý druh, snad skryl se tu, kdy na úsvitě déšť bičoval mu rodný luh. A zamyšlen jsem sklopil zraky: co život lidstva – život můj? Proč u přírodě ruch ten všaký? V tom pohnula se stromu chvůj a s jeho větve v tuže dobu pták slétnul k leše v nízký vřes, v ráz motýlka chyt’ hrotem zobu a mladým do hnízda ho nes’! 38 Já vzchopil jsem se, zvěděv dosti, proč lidstvo vše, proč já zde jsem: člen kdyby chyběl u věčnosti, zda bude řetěz řetězem? – Kéž tolik jen jsem svému lidu, co motýl, jejž nes’ v hnízdo pták, a v srdce ruchu, v lesa klidu ret chvěl se mi a vlhnul zrak. 39