Na troskách.

Adolf Heyduk

Na troskách.
V trosky hradu slunce svítí, hradní příkop pln je kvítí, přec za klobouk z kvítí všeho nechci ani jediného. Napojilť se květ ten zmladlý krví otců, již zde padli, slzou matek, dětí, vnuků, toho kvítí nechci v ruku. Kvěťte, květy, jarní dobou, nechci vás mít ňader zdobou, a ty nešlap, noho smělá, prsti, v níž spí otcův těla. Za to v trosku onu klatou holí svojí sukovatou, jako předci v boje zmatku, zabuším si na památku. Rozpadni se, zbytku tvrzi, sval se dolů hezky brzy, a vy, chudí dole, tiše stavte z hradu svoje chýše. 68 Na troskách. [69]