Polední klid.

Adolf Heyduk

Polední klid.
Je ticho polední a v dumách stojí les, v květ zvonku modravý mdlým křídlem motýl kles’, drozd klidnou perutí pad’ buků do korun a vážka skryta je v svůj leknínový člun. Pod houby kloboukem plž zarudlý si leh’, a čmelák v podkop svůj, by žár ho neožeh’; i slunce paprsek, jenž v lesní padá síně, mdlou duhou jeví se ve stromu pavučině. To čárný onen čas, kdy vzdech na rudých rtech bůh lesů hlavu svou na kyprý klade mech, kdy z květů dřímavých a z kyprých buků snětí lze pěvci tisíce krás různých odnášeti. Té chvíle z tajemných a kyprých lesa cest mu v ústret vychází, jej těšíc, písně zvěst; chceš spatřiti ji též? Ó, vejdi v její tůně, tam dá ti míru číš a útěchy a vůně! 49