Polední klid.
Je ticho polední a v dumách stojí les,
v květ zvonku modravý mdlým křídlem motýl kles’,
drozd klidnou perutí pad’ buků do korun
a vážka skryta je v svůj leknínový člun.
Pod houby kloboukem plž zarudlý si leh’,
a čmelák v podkop svůj, by žár ho neožeh’;
i slunce paprsek, jenž v lesní padá síně,
mdlou duhou jeví se ve stromu pavučině.
To čárný onen čas, kdy vzdech na rudých rtech
bůh lesů hlavu svou na kyprý klade mech,
kdy z květů dřímavých a z kyprých buků snětí
lze pěvci tisíce krás různých odnášeti.
Té chvíle z tajemných a kyprých lesa cest
mu v ústret vychází, jej těšíc, písně zvěst;
chceš spatřiti ji též? Ó, vejdi v její tůně,
tam dá ti míru číš a útěchy a vůně!
49