V české chalupě na výstavišti.

V české chalupě na výstavišti. PANÍ RENÁTĚ TYRŠOVÉ.
Jak vězeň skleněného hradu ve zlatých lidu pohádkách, po čarovném jsem kráčel sadu a často k srdci rukou sáh’ a často na čelo, jež plálo: zda bdím, či vše se mi jen zdálo? Roj myšlenek mi hlavou táh’, zrak žasnul; v nejpestřejší vnadě hned zlatých vod jej poutal práh, jenž v kamenné se snášel zevy; hned soch a staveb luzné zjevy, hned plátovaných příšer ruch, a co všecko, ví jenom Bůh. Ký vábný svět? Snad Merlín nový do kvítím vyzdobených niv ten přenádherný vkouzlil div, kde Práce s Uměním si hoví, jak večer o letnicích lid, když umyv zmozolené dlaně jde pomodlit se „Anděl Páně“. A jaké zázraky jsem zhlíd’! Kdo všecky vypsati je může, kdo vtěsnat v srdce, v leb a zor? Toť ducha jsou i hmoty růže a divy vod a niv a hor, 108 jež Hojnost nakupila štědrá na ladný vlasti klín i bedra, a vůkol samé jasné tváře, a plno radosti a záře. Zda je to skutečnost či snění? já v údivu jsem srdce tisk’, chtě krotit jeho tetelení, a pramen slz mi v oči trysk’; vše rázem v milý kraj se mění, jejž dávno znám; já blahem výsk’ a prchnuv z přátel čilé tlupy v ráz stál jsem české u chalupy. Zrak hořel, v leb se hnala krev, v níž živým pramenem mi vřela, ach, jaký dojemný to zjev má udivená duše zřela; je přízrak to, či pravda snad? Chvil zašlých noc se v duši šeří, a vzpomínky, ti pestří ptáci, v hruď letí mi, jak když se vrací zpět Vesna ve kvetoucí sad( ti hrdlem hlasné písně zvoní, ti mile žvatlají, ti tlukou, až hlava na ňadra se kloní, a ruka zbožně spíná s rukou. Tak zas tě zřím, jak spadlou s výše, v lip rozložitých haluzích ty drahých srdcí prostá skrýše, ty zlatá kniho zkázek mých; zas vidím sloupky tvé a loubí a dvířka vedle zdobných vrat, jež útulně se v celek snoubí; 109 zas došky zřím, jež vrabcí rují a kalenec i s hřebenem, kde dužný netřesk mocně bují, a všecko přichází mi snem. Ach tys to, ty, náš český hrad, kam, ať si hrbila své plece, ať plazila se jako had, sběř zrádná nevnikla nám přece; zde posud vládne otcův řád a bude vládnout z vůle boží, ať zášť a hněv se jak chce množí. Hle, štíhlá smrčka černohlavá, již před okna hoch milé dává, zde jeví se mi zrovna tak, jak panenka, jež z lože vstává a bystří důvtip, bystří zrak, by na tu plenu oblak šerou svých větvic jehlou tisícerou květ vzácný vyšila si v čas všem družkám ve vsi na úžas. A tam ta sličná lomenice a statná kukle s nápisem! Mně neztrácí se údiv s líce, zrak přechází mně, kde to jsem? Ty lištěny a zdobné latě a římsy okrouhlený pás, vše tone v slunce rudém zlatě; či oheň skráp’ mi náhle v řas? či stala se má duše plenem zdob paprskových pod hřebenem, jež pojednou mi padly v tvář jak raní zory smavá zář? Hle, makovičku vyfintěnou i vrzátko a jeho vzdych, a v oknech za roubenou stěnou dvé záslon jako padlý sníh, 110 leč před záslonou v květináči trs rozmariny tomu vděk, kdo na svatbu i k hrobu kráčí, a rudé květy bazalek. Nuž dovnitř! Juž jsem na zápraží, však rychle dále, rychle dál! Jak prosto vše, ó jak to blaží! Zde zase hrdým jsem jak král, když zírá s trůnu zlaté výše na pestré poklady své říše. A s hlavou svislou, vlhkým okem do nízké světnice jsem šel, jíž na dvéře psal každým rokem tři krále starý učitel; ó jak mě všecko v srdci jalo, když kolem jsem se rozhlíd’ zas, a co v mé duši dávno spalo, vše budilo se na úžas. Stůl v rohu zřel jsem javorový a lavice kol bílých stěn, kde druhdy hospodář si hoví, když nelze s chasou jíti ven; ach, při takém dlel drahné chvíle můj ondy děd svůj krotě žal, když chor a blízek žití cíle svým dětem v městě listy psal. Jak dojemně to písmo znělo: „Vy prchly jste, a teď jsem sám, leč snesu, co by přijít mělo, ať hyne vetché moje tělo, vždyť ve vás útěchu svou mám! Jen hodny buďte, milé děti, a vše, co žalem na vás sletí, 111 vždy mužně neste v každý čas; pych panský se svých beder shoďte a chalupám se neodroďte...“ Já slyším posavad ten vzkaz, a vším, co vidím sebe kolem, zas mocně zachvívá se hruď, jak sám bych seděl za tím stolem; ó, chato česká, zdráva buď, Bůh dej ti všecko plnou dlaní, a vždy až světa do skonání, a nedej těm, kdo budou živi z těch darů lesa, pole, nivy, by na hruď sklánějíce leb vlasť jinou vyhledali k žití; jeť hrozno do ciziny jíti a vyžebraný jísti chléb. Jak teskno je tu, Bože věčný! a přec by navždy rád zde dlel, ty prostý domku, syn tvůj vděčný a věčně by tě líbat chtěl; vždyť mimo krkonošské stráně a plece vrchů šumavských, že žijeme, je z vůle Páně jen dílem strážných duchů tvých. Tys na vzdor lotříků a katů své vlasti těžký nesla kříž, když vedli ji tam na Golgatu, již v dálce mezi stromy zříš, a tebou v pravý čas a dobu zas k nové slávě vstala z hrobu. Tys vykonala vše ty divy, jež postřehl jsem ven a ven na ňadrech panenské té nivy, tvůj, chato, je ten velký den, jejž po stu letech národ světí, v němž bratr bratru v náruč letí, 112 v němž výská cit a mysl jásá, a ret „my zvítězili“ hlásá, „i přes nepřátel mračný děs!“ Hle, vše co v šíři dál se jasní, tvou v úžas vznešenou je básní a vrcholem tvé slávy dnes! Ó chato, plná jásavosti, co slunných z tebe vyšlo hlav, co duší, které na vzdor zlosti zlých příšer potíraly dav; co vyšlo z tebe bohatýrů, když loupežný je týral vrah, jež vycedili srdcí nach za odkaz otcův z dávných let: za právo, svobodu a víru, za rozkvět srdce, ducha vzlet a za půdu, v níž kosti reků tlí zahrabány drahný čas, než jasným světcem nových věků z nich mstitel křivdy vstane zas! Nuž zdráva buď, má chato milá, v níž oné ruce žehnal Bůh, jež první kleče vyrobila, a první otku, první pluh, by rolník otužilých údů svou poděděnou brázdil půdu, a z chleba klíčícího zpod měl pro sebe a celý rod, v němž zlobě k hněvu, záští k smíchu vlasť jenom sílu má a pýchu. Ó zdráva budiž, prostá zdoby, kde jako ondy v dobách zlých lid ze železa kosy zrobí a cepy z kmenů habrových, 113 tu na bohatý žitný klas, tu na nepřátel hlavy zas, již pyšně do výše se vznesli a pod různými času hesly vždy hubili a rvali nás! V tvém útulku nám matky švarné vždy čacký odkájely rod, a jemná srdce, duše zdárné, a reky na krvavý hod, již, vztek a zášť když počly růsti, tak zkrotili je blíže Ústí, a potrestali zpupný hřích, že krví nájezdníků zlých vše české nivy byly plny i Vltavské i Labské vlny. Ó zdráva buď v svém prostém zjevu, všem srdcím k radosti a v děk, ty klenotnice našich zpěvů a pověstí a pohádek, jež v trpkých chvílích sladkým lékem svých rodných matek ssaje s mlékem tlum dětí krásných jako květ, už na sta v temno zašlých let; ó zdráva buď, ty studno čistá, kde mluva tryská zas a zas, jež jako růže plnolistá rtem krásy dýchá všemu v žas; jež po všech vlastech mile voní, až srdce vzrůstá, vzlétá duch; v níž síla zvučí, něha zvoní, a moc a velebnost se sloní, a všemohoucnost skrývá Bůh. Buď požehnán tvůj krov, tvé stěny a každý ozdůbek tvých rys, a obrázky kol rozvěšeny i pruty kočiček a bříz, 114 jež ozdobí je v každém roce, když zavítá k nám jara zvěst, a boží přijdou velkonoce, a ptactvo nazpět letí s cest, by potěšilo lidskou duši a hnízda vilo na pospěch, tam za humny v té staré hruši i na podkrovních povalech. Buď žehnána ta tvoje studna i s okovem a hřídelem, z níž ze skály se prýští u dna zdroj, jarost dávající všem, kdo touží, aby v práce chvíli ret svadlý sladce osvěžili a za dob léta úmorných zas upružili svalů svých; buď požehnána na stokrát, ty naše pýcho v boji, v míru, ty jediná, jež s to jsi dát nám řady junných bohatýrů, již život, duši, statků směs svou za vlast složili by s chutí, kdy pomsty by ji trýznil běs, a satan dračí na peruti ji do propasti zhouby nes’; – již nechať v prostém robů kroji u velkolepém s křivdou boji, jak Záboj vrahy pádným mlatem vše v hněvu potřeli by svatém, až zdiven svět by stajil dech, co umí konat síla Čech, a zápal vznešený a svatý těch rekův pohrdnuté chaty! Buď požehnána na věčnost, ty české síly svatá stráži; ó kéž by syn tvůj rost’ a rost’ a páž měl za sta jiných paží 115 a srdce za sta jiných srdcí a hlavu za sta jiných hlav, by zpupnost do prachu moh’ vrci a rozmést pluky lží jak brav; v kruh národů by vešel chvatem a zvolal odhazuje zbraň: „Hle, lid můj chce vám býti bratrem, kdo kámen chcete vrhnout naň? kdo kálet jej, kdo znesvětiti? Zrak náš i pod slzou se nítí a jako nebes jarní blesk je našich skrání svit a lesk!“ Nuž šťasten v činech buď i snách, ty trpitelů chrámku chudý, tvých nízkých dveří líbám práh a každý kout a všecko všudy; hruď chví se mi a hoří krev a srdce láskou k tobě práhne, však v duchu zřím, jak mimo táhne tvých hrdin oblakový zjev a za ním jako úsvit zory vždy nových bohatýrů sbory, jichž přitlumený slyším zpěv a hlahol, jenž mi klesá v duši, a nadšen zírám do ovzduší na velebný ten slávy zjev, jenž nad tebou, má chato sirá, a nad mou vlastí v šíř a dál svá zlatá křídla rozestírá. Viz, klekám, hříšník, kde jsem stál, v tvář slza blaha tryská tiše, ó Bůh tě chraň, má česká chyše! – Ven ze síně jsem vyšel v sad, juž soumrak venku byl a chlad, 116 a na západ mé zřely zraky; tam temné kupily se mraky. Já teskliv za ruku chyt’ druha, on výčitkou však v hruď mě bod’: „Proč děsíš se? Hleď na východ, jak velebná tam vzchází duha!“ 117