Po dešti.

Adolf Heyduk

Po dešti.
Je po dešti a zperlena je niva a zdobou křišťálnou se pyšní luh, hle, duhu, pás svůj, opjala si Živa, již zulíbati touží jara bůh. – Ó, jaký ruch a ševel kolem všude, les zpěvných ptáků – myšlenek – je pln, co v zem je hozeno, zas klíčit bude a promění se v moře zlatých vln. A v moři tom se drobnou perlou stane ves lidu ubohého dumný stesk, jenž netušeně v černé brázdy kane, až zazní ptačím zpěvem s nebe desk. Pak zkvete krása na poli i stráni a slunce uhostí se na ladech, a pohádkou zas bude umírání a zvučnou písní těžký prsou vzdech. 33