Po slunce západu.

Adolf Heyduk

Po slunce západu.
Za temný spadlo slunce bor, ku břehu připoután je vor, srn z lesa na luh kráčí; ztich’ sojek křik i kosů hvizd, jen z dálky ozývá se z hnízd mdlé zapísknutí ptačí. Vše dříme: mlha v klíně hor a v lidské duši hněv a spor, jen z dálky noc se mračí, a kdo jde kolem svatých míst, a hrob zří, chví se jako list a na hruď ruku tlačí. 37