Výtka.

Adolf Heyduk

Výtka.
Vánku celováním probudil se den, jemná píseň ptačí zněla z křovin vršků, jak by mladý motýl, letší z kukle ven, tknul se bílým křídlem zlatých slunce pršků. Mimo sad jsem kráčel; štěp byl samý květ, za klobouk jsem toužil ulomiti snítku, v tom jsem z listů skrýše ptáka slyšel pět toulavému pěvci mile zvučnou výtku: „Co ti za kloboukem zdoba květů těch? nežli dojdeš cíle, vítr ti je sroní, raděj mému hnízdu k potěše je nech, ať mi v snivá srdce útlých dětí voní. Čím víc vůně vdechnou, tím víc písní zas při budoucím jaře v ňadrech se jim vzruší; vše se na tom světě doplňuje v čas, všecko má svou dobu, srdce své i duši“ – 21