Horská chýš.

Horská chýš.
Podél strání luk a lesů drobné chýšky, samé kráče, střechy – mech jen, a jak stébla jsou ty sloupky u pavlače. Vichor rejdiště zde zvolil, často v boky chatu stíská, vábí, nutí do poskoku, skáče, zpívá si a píská. Metelice zkřehlou rukou v týl jim spousty sněhu vrhá a jak příkrov chudé rakve nízkou střechu dolů trhá. I ty družné lípy v čele okna jako dlaně sloní, klepou na ně zvadlým prstem – ledem o led – že to zvoní. Měsíčno! Já kolem srubů v Pošumavském jedu kraji. Zda ti lidští syslíkové také někdy jaro mají?... 77 Dolů s korby! Stanu chvíli... „Zůstaň, hochu, při otěži!“ Noha zvolna přikrádá se, všetečnosť však skokem běží. Nízkou síň zřím, sklípek pouhý, ve stojánku dračka plane, plamen skáče, jiskří, hasne, jak kdy vítr pozavane. V koutku lože; na něm k prsu dítko tiskne matky ruka, děd siváček na kolenou buclatého houpe kluka. Babička čte v staré bibli, rty zvadlými sotva hýbá, a když stane, usmívavě rusovlasou vnučku líbá. Mladý šuhaj do trnovky umělé si řeže zdoby, otec, statný dřevorubec, štípe loučí do zásoby. Dívky předou; z rudých rtíků tisícerá zvěst jim raší: kam zalétá plivník zlatý, a kde hýkal chodce straší. Za přeslicí šohaj kradmo přástevnicí vrkoč hladí, v oko zírá, v ucho šepce – věru, ti se mají rádi. Ona hlavu naklonila, strhla nit a k chlapci shlíží, směje se a bez výčitek bílé ruce konce víží.
78 Horská chýš. [79] Milý Bože! také chvíle nedali by za vše světy; ejhle, v srdcích dobrých lidí, prostřed zimy jaké květy! Podivnější, čarovnější nežli ty zde na okénku; jasno v chatě, milo, krásno, sotva věřit v mrazném venku! Nevím, žárem-li či touhou zaplanulo moje líce – jaká divná v horské chýši jarních květů chumelice! Tichý život, skrovný život, kéž jsem také mezi svými; ach, jak to v mém srdci pučí v českých horách prostřed zimy! 80