Studánka v zimě.

Adolf Heyduk

Studánka v zimě.
Jak perla zdobou ne panenské hrudi pod listem kytice, zde v křoví spíš, proud slunce marně k životu tě budí, jest ztuhlá krůpějí tvých lesklá říš; jich barvy, vzniklé jara slunným vděkem, vše vybledly; tvůj zdroj dřív ptactva lékem, jest mrtev, tich’; rci, kdy se probudíš? Jak bohatýr, jenž krunýř z kovu rád odkládá, když z boje přišel zpět, tak ztrhni vzruch tvůj ledného tíž krovu a zvlaži vřes a kapradí a květ, jež ztrnule se kolem tebe řadí, vždyť plachý srn už chodí k tobě kradí chtě svěžest pít a tvář svou uvidět. Ó pozvol už a v ňader něžném zdmutí jak křišťál zase buď tvých ňader ruch, vzplaň novou krásou v jara obejmutí, jež v klín ti vrhlo snubní zlatý kruh, by pták, ta tvorstva okřídlená sloka, nes’ ňader jásot nebes do hluboka a zpěvem tlumil stenající pluh. 76