Na polích bělohorských.

Na polích bělohorských.
Sen zanesl mě k Bílé hoře na mlhovitých perutích, i viděl jsem, jak rolník oře v prsť černou množství brázd a ryh. A v brázd a ryh těch hlubokosti, jak ostrý pluh je vyoral, zřel mečem raněné jsem kosti, a lebku do ruky jsem vzal. „Čí bylas před dávnými časy,“ jak Hamlet rozechvěn jsem děl, „zda, kdo tě v žití nosil, asi meč za věc svatou povznášel? Či patřila jsi komu z lidu, již přišli těžit z hrozných dnův, a slzy množily a bídu, a vraždili? Proč mlčíš? Mluv!“ Však nehlesla, leč mně se zdálo, jak dutinou jí vítr spěl, že mrtvé oko náhle vzplálo, a z úst jakoby povzdech zněl: 50 „Nic nevím, nech mne v brázdách tlíti; zkad vzals mne, uložit mne spěš, chci klidu sobě dotoužiti, jak každý tvor a ty snad též. Mé oči, okénka jsou lodi, z nichž na utichlý bouře ruch, jež lvice zhouby v moři rodí, zří plavcův skonejšený duch. Vše trpké žití pobloudění je odpykáno tisíckrát, však u vás posud klidu není, či budete se věčně rvát?“ Já zachvěl se, má ruka vadla, kýs podivný mne pojal strach, a lebka na kamení padla a v šedý rozpadla se prach. Jat v duši procitnul jsem v šeru( kraj zastírala spousta mlh, v tvář vál mi vítr od severu, a vlažnou rosou zrak mi vlh’. 51