Před obrazem staré Češky
Zuzany Černínové.
FRANTIŠKU DVORSKÉMU.
S duší rozechvělou, vzácná ženo,
potulný zří pěvec ve Tvou tvář.
Ó ten zrak! Co vše v něm obsaženo,
jaká čarná svítá z něho zář
světíc vše,v co časem porušeno,
co vzal cizák vetřelec a žhář,
boře dětem svaté otců hroby
a květ lidu honě do poroby.
Hle, tu vyjasněnou klenbu skrání,
již tak ladně zdouvá ducha vzlet,
něžných lící vnadné usmívání,
luzným vděkem vlnící se ret,
jímž jsi oudy, vzore českých paní,
líbala svých dětí drahý květ
a dojemným slovem mladé vdovy
domlouvala svému Humprechtovi.
Hle, ta bílá, liliová ruka,
jež se nesla po hladině blan
jako zpěvná labuť sladkozvuká
letší k jihu od severních stran,
když se dítě její – ó ta muka! –
obklopeno hejnem lestných vran,
při cizinské družky lestném nytí
nenadále chtělo havraniti.
100
A ty prsty – či se oči kalí?
zryty uvnitř jako předivem!
V pravdě tak, vždyť vlákna setkávaly
v hedváb příze všemu podivem,
aby drahé děti mile spaly
vedle matky v hladkém lůžku svém,
kde je zpěvem konejšila, střehla
a vždy v půlnoc klečela, než lehla.
A ta ňadra, na něž vnoučka kladla!
nezdají-liž posavad se chvět,
nejásá-liž paní: „Hle, já zmladla,
z mojí krve nový roste svět;
ó kéž raděj hlava má by padla,
než ten outlý syna mého květ,
v němž – má prosba, Pane, nebuď licha –
vlasti vzejde oslava a pýcha.
Hle, ta cudně zahalená šíje –
na ní zlatý grošík – znám ho, znám!
Pod ním posavad snad srdce bije;
bylť jí chráncem proti nákazám;
leč by neuštknula moru zmije
její dítě – ó ten sladký klam!
v nejkrutší jej chvíli s ňader sňala,
by jej na outlejším hrdle spjala.
A jak věrně v srdci zlatém kryla
ten svůj vroucně milovaný lid,
jehož ňadra divá krutost ryla,
před nímž věky prchal mír a klid,
když ho smečka vlků krví ztylá,ztylá
světem štvala, vědomím až styd,
a ty rodné statky cele, cele,
ovládnuli černí Španielé.
101
Mním, ó paní, Tvé že slyším vzdechy,
poddaných Tvých úpění a hněv,
nad hlavou jimž zapáleny střechy,
u jichž nohou prolévána krev;
jejichž pole nájezdnými spěchy
místo zrní hrstku nesla plev,
by i tu v žlab koňům žoldák vrhnul,
div pláč lidu nebe neprotrhnul.
Slyším v duchu, jak vše těšíš mile,
kleslé zvedáš, přísným domlouváš,
šafáře jak káráš potměšilé
za krutost a smělou samopaš;
siroty jak po zabitých zbylé
na svých dvorech podle rodu znáš
a jak bledý obličej Tvůj strne,
dobrodruh že do země se hrne.
Jak zpomínáš na Bětulku svoji,
za choť vzatou panem Myslíkem,
nad tisíci nejvyšším, jenž v boji
statečností na podiv je všem;
na poupátko něžné, vnučku svoji,
jíž máť Eva v sirou dána zem,
a jež z ránarána, nebo když se stmívá,
s Tebou šťastna zbožné písně zpívá.
Zřím Tě plátno stříhat k chudých kroji
a zas krásnou hlavu zvedat výš,
v níž tlum drobných myšlenek se rojí:
zoráno-li, sbedněna-li díž,
v níž čeládce režný chléb se strojí;
zahradník-li na hrob dostal kříž,
na mléko-li hotovy jsou sklípky
a pro klášter odvedeny slípky.
102
Annička-li, dcera rektorova,
lepší na zdraví je poněkud,
a zda její máti, vetchá vdova,
trpělivě snáší dětský blud,
jímž jí Pánbůh jara stihnul znova,
hale smysl její v stálý trud,
nemající meze ani míry,
prvnější že odřekla se víry.
Šafářky-li máslo dobře perou,
děvečky-li chodí do pšenic,
březina-li padla pod sekerou,
višní-li a třešní zbylo víc,
by je záhy aspoň větší měrou
uvázala čeleď do věnic;
a zda mají Jakubovy dcerky
na rukávce dost a na zástěrky.
Dobře čeleď spravuje-li Zíka,
pro ovce-li ovčák béře sůl,
dost-li k stromkům zásobou jest lýka,
požat-li je „Vrchotický důl“,
má-li Eva na krajáčích víka,
by vždy pěknou smetanu měl stůl;
dal-li Bořetinský pramen vodu,
a Kubíček práv-li do důchodu.
Zřím, jak od knih postať tvoje vstává,
do nichž účty vpisuješ co den,
a jak ptáš se, řezati-li dává
sklepník vrub, zda rybník napuštěn,
a že vrátných Alenka se vdává,
byl-li darem len jí udělen,
k tomu skopce dva a laně půli,
a zda k hodu na dobrou smíš vůli?
103
Bitovští-li vystaveno mají,
co zžeh cizák s tlupou lotrů svých,
poddaní-li z vesnic neprchají
v lesní skrýše do řad „Petrovských“;
jaká vojska toulají se v kraji,
dočkáš-li se konce časů zlých,
a zda – v jehož odpočineš klíně –
opraven je kostel v Radeníně.
Tak Tě vidím starati se v duchu,
ušlechtilý květe českých žen,
slyším hlas tvůj zaznívati v uchu,
v dálné chvíle snivě pohroužen,
a mé srdce v divném buší vzruchu,
proč zlá doba všecko vzala v plen,
a nám aspoň z hojného dřív věna
nezůstala taká „prostá žena“?
V tvář Ti zřím, a každý záhyb duše,
každý rys Tvé tváře znal bych rád,
a má touha letí šípem z kuše,
valí se jak horský vodopád;
toužímť znáti, kamo v blahé tuše
orlí duch Tvůj bílým křídlem vlád,
když se líce v jemné skryto dlaně
hojnou slzou zalévalo maně.
Jistě na svou myslila jsi zemi,
na tu svatou bohatýrů vlast,
již, když hnala lauru haluzemi,
bouř divoká vrhla ve propast –
a jíž cizák, osuv horské lemy,
rod sokolí lapil v lestnou past,
srubav nejstatnějším hrdé hlavy,
snáz by druhé shltal úskok dravý.
104
Ó bys nyní rodné ráje shlédla,
ó bys zřela ten náš český rod!
Stokrát hůř je, než kdy žal jsi vedla,
že syn ženu od vlaských vzal vod,
jejíž černá pleť ni nepobledla
lektvarem, jejž svářel francký svod,
a jež čáry kryla v oka svitu:
Donnu de Gazaldo z Hippolytů.
Víc bys věru žalovala mnohem,
že jen klam se chvěje na ústech
cizích žen, jež přísahají bohem
věrny býti, když je volí Čech;
jejichž šperky vyrůstají stohem,
jež se strojí, že se tají dech,
a zas při jelena mrském honě
trýzní psy a na krev mučí koně.
Žasla bys, jak mužové v jich léči,
do které je vehnal planý mrav,
drahých předků pohrdají řečí,
na vyžilém těle směšný háv;
jak rod slavný v cizí hyne péči,
vlast a národ ztrácejí se z hlav,
a německá žena s franckým milcem
šlechtice nám robí odrodilcem.
Tak rod s rodem – ach Tvůj Humbert taky
odrodil se – hyne dvojnásob,
nedbá již, že černé visí mraky
nad vlastí, jež v hrozný padá hrob,
lež a křivda lačnými že draky
berou sílu za tret zlatých zdob,
který mužům ješitnosti běsi
ve spánku i bdění na krk věsí.
105
Už Tvých mravů v české zemi klíně
není v chatách ani na hradech,
nic než opičení po cizině,
světáctví, jež otravuje dech;
hluk a lomoz při dělaném víně
rozléhá se v domů prostorech,
ne že jak tvé Veltelinské léčí,
chloubou jen, kdo útratu měl větší.
Z lidu dávno vymizela síla,
jarý jeho život je ten tam,
byť mu čas vzal jedno jařmo s týla,
druhé dal mu lestný sebeklam;
svatá volnost, nebes bílá víla,
jest mu běhnou, pouhý blud a mam,
jimiž pilným – na přerůznou hračku –
ztrácejí se bílé groše z váčků.
Česká paní takou být se stydí,
jakou, zašlá hvězdo, byla Tys,
co jí zpěv, co družný hovor lidí,
prostnost mravů jako byly kdys?
v komoni jen vrchol krásy vidí,
v mopslíku a chrtu – žasla bys!
ve hře, výšce dostihové sázky –
k vlasti však je bez srdce a lásky.
Po pánech se mrzce rolník tváří,
hedváb nosí žena po paních,
na polích však cizák hospodaří,
těže z kyprých lánů, tučných lich,
a když všecko vyssaje a zničí,
roba děla z živitelů svých,
ze statků je honě, až jim pouze
bída v ústret kráčí, v patách nouze.
106
Hynem! hynem valem! Ó jen shlédni
s hvězdných krajů do těch rodných niv,
jak jsme přeubozi, jak jsme bědni,
a že Ty zde, za svatý mám div;
chladnějšímť rod pánů ze dne ke dni,
a kdo není otcův pamětliv,
kdo jich mluvy nectí, statky mrhá,
snadno předkův obraz stranou vrhá.
Tebe zázrakem jen, Češko stará,
pohany té chránil Bůh a čas,
cit můj vře a všecko nitro hárá,
žel i jas mi proudí s oka řas.
Vtěl se opět! Nejen ret, jenž kárá,
snad že vroucí něha vzkřísí nás –
vtěl se opět v srdce českých paní
a buď s námi světa do skonání.
Kryj se v tónu, štětci, dlátu, péře,
nadšením se každé hlavě snes,
zlom ten meč, jímž síla právo béře,
vzdech i výkřik provoď do nebes;
avšak ten, jenž hruď i ledví déře,
věčných svárů rozlícený běs,
nechať zhyne hadem pod tvou patou.
K pravdě uveď, koho směry matou.
Kloním hlavu, líbám kraj Tvých šatů,
na rtech prosebný se chvěje vzdech:
plaš svým křídlem zpěvu mého látu,
vlaž keř myšlenek mých v kořenech;
po vlastech je roznes v ručím chvatu,
mateřskou kde řečí zhrdal Čech,
probuď jej, až v mysli jarém znětí
vlasti vrátí sebe zas i děti!
107