Na zvonici.

Adolf Heyduk

Na zvonici.
V pohorské vesničky jsem vešel chrám a na věž vystoup’ jsem, jak činívám, bych z klenby oken potěšil se krajem; chci zhlednouti, jak vůkol vše se daří, a stavby věk a zvučných zvonů stáří, jichž hlásným zvukem zvolna k hrobu zrajem. Vše pusto, žel! a z hluboka jsem vzdech’, když zpuchřelých jsem kráčel po schodech; lid prostý děl, že na zvonici straší; snad starce zvoníka, když den se kloní, stesk žití bludný v těch se místech honí, či kavky snad a rorejsové plaší. Na staré věži zvonů tré jsem zhled’; jak otec se synem a s vnukem děd, blíž sebe klidně upoutány stály, i zdálo se, že v podzimkovém vzduchu pláč jejich tichý zaznívá mi v uchu a mře a hyne, tlumen šírou dálí. Leč děd už nezněl; ňádrem puklý byl, pták v hůře k srdci hnízdo přilepil a z něho zkázku štěbotal mi svíží: „Ty divíš se? Zde časy trávím drahné, hoch rukou na mláďata nedosáhne a starý kostelník jim neublíží. 60 Hlas toho zvonu – viď, to divný zjev – již dávno přešel v rodu mého zpěv, sem v páru jdem a sbory nazpět vedem, a při svém jarním po krajině letu vše po krůpějích roznášíme světu, co zvon kdys prozpěvoval v čase šedém. Kéž s tvojí písní někdy také tak! Ať květ ji aspoň pěje, ne-li pták, to přál bych ti, můj zadumaný druhu!“ – Já z hloubky vzdechl jsem a vzdech ten v chladu slil v kapky se – bylť čas už listopadu – a rosou byly hřbitovnímu luhu. 61