Milý den.

Milý den.
Prost mlhy pohorské i chatek kouře jdu silnicí; mrak přeletěl i bouře, a milý den zas pohledem i dechem luh se žlutkou, vřes s bujným snoubí mechem a množstvím poupat obaluje buk, tu v ňadrech mých, jež mnohá bolest kruší, zas čile v žebra srdce křídly buší a v každém úderu je nový zvuk. Vše veselo: drozd v houšti družce zpívá, smrk s jedlí hovoří, klen bříze kývá, a pěnkav křik se snáší s buku snětí v řeč přitlumenou myslivcových dětí, jež vábí datel, tepající v suk; pluh rolníkův si znova starou píská a za ním rackův bílé hejno vříská, leč neruší, spíš vábí mě ten zvuk. Kraj louky mladá trávnice se kloní, srp v ruce leskne se a v seči zvoní; jím děvče rukou osmahlou jak v letu i s travou stíná hlavy pestrých květů a zpívá, netušíc jich bolných muk, což jestliže zlý osud jí též skosí květ laskavce, jejž v hloubi srdce nosí a v nářek změní písně jasný zvuk? 10 Milý den. [11] Teď z vísky zvonek zazněl na klekání, hlas běží luhem ku protější stráni, snad šípkovému keři pozdrav nese, jenž vyrušený z dřímot hlavou třese a ptát se zdá, zkad přiletěl ten hluk? Mám jíti dál? ej věru, sotva asi víc jinde bude radosti a krásy než tu, kde jarem pln je každý zvuk. Nuž na nocleh, kde bílá kyne chata, číš pramene, číš klidu vrchovatá, jas očí důvěrných a drobné zvěsti a kytka dětí, rodinného štěstí, a vanot vůně s pokosených luk; to všecko rázem v milém odpočinu do nepokojných ňader líkem svinu a doma vetkám v prosté písně zvuk. 12