Vzpomínky.

Adolf Heyduk

Vzpomínky.
I.
Srnky.
Vzpomínka ze Šumavy.
V stín hvozdů chůzí unaven jsem leh’ a zřel, jak v houšti, několik jen kroků, mladistvá srnka vázla v tenatech; noh tajná křídla klesla, váznul dech, a krásná hlava nyla v tuhém oku. A ručím skokem byl jsem srnky blíž, své mdloby nedbaje, ni z mechu lože, v ráz soucitně jsem krutou oka tíž – vždyť mladý život prchal z ňader již – strh’ hbitým zasáhnutím svého nože. Dnes na to nenadále myslím zas; zřímť dívku, posud dítě, jdoucí k plesu– zda, srnko, nežli skončí mládí kvas, kdos z různých tenat vybaví tě as, jak sestru tvou druh pošumavských lesů? 90 Srnky. [91] II.
Pohřeb.
Vzpomínka ze Šumavy.
Nuž„Nuž, půjdem do Šumavy!“ druh druhu v prázdni děl, a po studentsku svázalsvázal, co v ranečku míť chtěl a již jsme tíhli vzhůru jak srni skok, co krok, leč domů listy psali: „K Vám, dá Bůh, na přesrok!“ A kam jsme cestou přišli, tam všude zavzněl zpěv, vždyť proudila a plála nám v ňadrech bujná krev; a žertu pln a smíchu byl družný rozhovor, a srdce blahem rostlo, a krásou modrých hor. Tu s kolem stenajícím jel táhlým úvozem vůz prostý s šedou rakví; a lid šel za vozem; 92 a na víku té rakve hoch outlý hořce lkal, a zas a zas ji líbal a vroucně objímal. Vždyť v rakvi byla matka a hoch byl sirotek; dub tatíčka mu zabil a matku zármutek; my stáli, pozdravili a zřeli na průvod – šíp úzkosti nás náhle u prostřed srdce bod’. Všem bylo nám tak smutno, kdo otce, matku měl, a zpěv a hovor hlučný té chvíle oněměl, i lesní ptactvo ztichlo... My psali: „Máme chvat, zde smutno, jdeme domů Vás, drazí, zulíbat!“ 93 III.
Přízraky.
Vzpomínka ze Šumavy.
K jezeru vedla pěšinka okolo domku skrz blata, z okénka dítě zíralo, jak ondy dcerka má zlatá. Kulatý český obličej, hluboké, veselé oči srnkou se na mne zahlédly, ponejprv z háje když kročí. Kráčel jsem divně zamyšlen, vše se mi kouzlem být zdálo – vzdech’ jsem si; za mnou z chatrče hrdličí srdce se smálo. Smála se rtíků poupata, smála se očka i tváře – hned byl vzduch samý popěvek, nebesklon pln zlaté záře. Na nebi v bílých oblakách zřel jsem, až hlava se točí, napořád oblý obličej, napořád hluboké oči. Napořád svoji dcerušku milou, jak skřivánčí zkázka – Bože, jak divná kouzla má taková otcovská láska. 94 IV.
Kouzla.
Vzpomínka z kraje.
Kdys u Mělníka při jeseni mdlý potulkář jsem odpočíval, den prohřat byl a vábil k snění a pták své popěvky mu zpíval. Já na proudnou jsem hleděl řeku a na bohaté vinohrady, jež rudým hroznem vábných vděků své kypré přizdobila vnady. Tu pod révou, již konec pole, zřel hošíka jsem v slunné záři; snad že se brodil v Labi dole, byl nah a ležel k nebi tváří. Blah levou podpíral se v týlu, a v pravé, výše sličné hlavy, měl velký hrozen, plný pylu, a plný svěžesti a šťávy. Rty – nektar tušíce v něm vlahý – i temné oči jen se smály( té chvíle se mi labské svahy být Řecka dávným krajem zdály. Z chat chrámy byly, z břehů sady, v nichž božstva stála všelijaká, z děv ladné Dryady, a mladý ten hošík změnil se mi v Bakcha. 95 Ó, kraji čarovný a drahý, ó, země nádherná a svatá! tak vylita jest na tvé prahy přec štěstí číše vrchovatá! Tak přišly tobě časy Řecka a velkosť umění a síla, tak utrpení tvoje všecka v číš rozkoše se proměnila! Tak o tvých bohatýrských synech lid sám tká věčné epopeje, a v luzných hájů polostínech zdroj svatých myšlenek se skvěje! Tak přec zde všecko ve souladu, a s krásou něha zde se snoubí! V tom lkala píseň z vinohradu a zaryla se v ňader hloubí. Ó, česká písni! Kdo že tuší, jak divné jest tvých křídel chvění, že celý kraj a celou duši hned v ráj, hned v poušť a rakev mění! 96 V.
Perspektiva budoucím.
Vzpomínka z Perginie.
V Pergine – ztracená vzpomínka v hlavě mé znova se nítí – zřel jsem, jak tažné skřivánky rozstřenou lapali sítí. Kdož dbal, že pěli za jara? Mlžný už podzim byl v poli; za vesny noví přilítnou, co s těmi ze staré školy?! – Jsouť lidé stejni na světě, kamkoli cesty se vlekou, ty, kdo jim s jara zpívali, v jeseni na rožni pekou. 97 VI.
Mezci.
Vzpomínka z Rivy.
Na Monte Baldo jsme chtěli kdys, a čekali, až bude hezky, i bylo; tož v Rivě jsme najali hned soumary k jízdě a mezky. Žasl jsem, jak oni na stezkách stěn skalnatých stavěli nohy, sráz chytře obešli, propast i strž, i balvan byl překročen mnohý. – Dnes na ten výlet si vzpomínám, ó kéž bych byl po tolik roků všech překážek žití se vystříhal a bedlivě střehl svých kroků! Býval bych mnohem líp pochodil v tom předrahém bludišti českém, však křehkým jsem byl jenom člověkem, ne v skaliskách cvičeným mezkem! 98 Mezci. [99]

Básně v knize Na potulkách: