Oráč.

Adolf Heyduk

Oráč. (Idealisticky.)
Oře pole v kamenité stráni, perly potu věnčí klenbu skrání. Opírá se o bukové kleče, k předu nutí pluh, jejž kravka vleče. Suché kravce k předu nachýlena pomocna je mladá ještě žena. A když kravka vázne unavena, milou řečí lichotí jí žena. Na čele i na hřbetě ji hladí a zas muži k oddechnutí radí. – Nad oráčem v jarním slunce kmitu skřivánek se vznáší do blankytu. Na skal blízkých stěnách kvetou keře, smělý ostříž klektá v lesa šeře. Ale oráč kol se nerozhlíží, pluh a pole napořád ho víží. Dbá, by plaz mu nevjel na úskalí, z brázd se štěrk a hrubý písek valí. 17 Se svým polem v boji žije stálém a přec myslí: Tady též jsem králem. Žij kdo chceš a jak chceš hor mých kolem, já jsem vzrost’ a zhynu se svým polem. Vlastní jsem si vytvořil je rukou; ej, když chci, i skály pod ní pukou. Lesní prsť – a v močálu co skosí – věrná žena k osvěži naň nosí. Mám je rád, to skalní svoje pole; jestiť z mozolů mé dlaně holé. V jeho rýhy kapky znoje tekou, jež mi s čela po tváři se vlekou. Jeho brázdy mám, tož za to z lásky, měj ono mé mozoly a vrásky. Urval jsem je skalám, lesa chladu, ono za to ubrání mne hladu. Mám je rád, kdož o lepší se hlásí? Já a ono sví jsme na vše časy. 18