Oráč.
(Idealisticky.)
Oře pole v kamenité stráni,
perly potu věnčí klenbu skrání.
Opírá se o bukové kleče,
k předu nutí pluh, jejž kravka vleče.
Suché kravce k předu nachýlena
pomocna je mladá ještě žena.
A když kravka vázne unavena,
milou řečí lichotí jí žena.
Na čele i na hřbetě ji hladí
a zas muži k oddechnutí radí. –
Nad oráčem v jarním slunce kmitu
skřivánek se vznáší do blankytu.
Na skal blízkých stěnách kvetou keře,
smělý ostříž klektá v lesa šeře.
Ale oráč kol se nerozhlíží,
pluh a pole napořád ho víží.
Dbá, by plaz mu nevjel na úskalí,
z brázd se štěrk a hrubý písek valí.
17
Se svým polem v boji žije stálém
a přec myslí: Tady též jsem králem.
Žij kdo chceš a jak chceš hor mých kolem,
já jsem vzrost’ a zhynu se svým polem.
Vlastní jsem si vytvořil je rukou;
ej, když chci, i skály pod ní pukou.
Lesní prsť – a v močálu co skosí –
věrná žena k osvěži naň nosí.
Mám je rád, to skalní svoje pole;
jestiť z mozolů mé dlaně holé.
V jeho rýhy kapky znoje tekou,
jež mi s čela po tváři se vlekou.
Jeho brázdy mám, tož za to z lásky,
měj ono mé mozoly a vrásky.
Urval jsem je skalám, lesa chladu,
ono za to ubrání mne hladu.
Mám je rád, kdož o lepší se hlásí?
Já a ono sví jsme na vše časy.
18