U ptačího hnízda.

Adolf Heyduk

U ptačího hnízda.
Jdu, nevímnevím, kam mě oči nesou, jdu luhem ku potoku, pod nohou květy se mi třesou a toten sahá skoro k boku; už nešel jsem tou cestou kolik roků. Ku šípkovému kráčím keři, ten nebýval zde prve; hle, v kyprých listů hojné šeři jsou růže jako z krve, a pták svil hnízdo dole u ostrve. Mláď v hnízdě tiskla k sobě hlavy – že k šípku spěchám, zhlédla – a v křik se dala usedavý; máť na kraj hnízda sedla a ku ochraně perutě své zvedla. Však, když jsem v listí pološeru zřel na ni, tichla v spěchu, a pipla jen: „Ten nevezme vás věru svým dětem pro potěchu, vždy zpívá též a z našeho je cechu!“ 44