Návrat.

Adolf Heyduk

Návrat. Duma podzimní.
Jeseně půlnoc měsíčná, v nebe jak nasel by hvězd, do dálky zírám; na cestách jakých to lidiček sjezd? Podivné jejich vzezření, přerůzný, pestrý jich kroj, jedni ve zlatých kočárech, druzí se vznáší jak roj. Králové lící vrásčitých, královny líbezných vnad, starcové, babky o berlích, hudci a tuláci z lad. Děvčátka v řízách bělostných, v hedbáví paniců směs na velkých jede motýlech; jaký to mumraj a ples? Spěchají z háje úvalem; měsíce hebounká zář metá jim stříbro na cestu, svítí jim na šat i tvář. 73 Na skráních září kadeře, na čele vznešený klid; kam se to všecko ubírá? odkud as drobný ten lid? Tiše již, tuším zázraky, tajemně v nitru jsem jat: to se nám vrací pohádky do teplých vesnických chat. 74