Oráč.

Oráč. (Realisticky.)
Spousty mlh se valí po okolí, rolník oře dlaň svých hlinných polí. V prostý pluh má kravku zapřaženu a jí po bok svoji mladou ženu. Žena z hloubky vzdychá, kravka supá, oráč mračí tvář a nohou dupá. Poledne; on od rána se moří, pod kotníky do země se boří. „Nohy, ruce,“ vzdychá, „vše mě bolí, líp než my se mají panské voly. Ti se klidně nažerou a ztuční, já a bída však jsme nerozlučni. Vlhká země, ve spod ještě stydlá, lepí se a nechce od krojidla. Pluh i nohy váznou v ní jak v jílu, pak že Pánbůh při našem je dílu. Na krajadle jenom se to válí, od kleče mě ruce zrovna pálí. 19 Ba, než zořu zem tu zatracenou, strhám kravku snad i s chorou ženou. Modlím se i kleji, kdož mne slyší, zasiju-li, snědí půlku myši. Z druhé polovice, dřív než klíčí, holubi to nejlepší mi zničí. Zeleň toho zbytku útlorodou zlořečení zajíci mi shlodou. Zrnko-li se někde zjeví v klasu, snese na ně čert tu vrabčí chasu. Koroptve též jdou sem z panských strání, chytať je však úřady mi brání. Desátý-li dílec sklidím maně, prodám půl, bych zaplatit moh’ daně; Sotva dílek dvacátý mi zbude, a tak musím živit všecko všude. Myši, ptáky, zvěř a daní pány; žít-li mohu, pro Kristovy rány? A pak kněží přesvědčit mne chtěli, že prý jsme už Messiáše měli.“ 20