Spousty mlh se valí po okolí,
rolník oře dlaň svých hlinných polí.
V prostý pluh má kravku zapřaženu
a jí po bok svoji mladou ženu.
Žena z hloubky vzdychá, kravka supá,
oráč mračí tvář a nohou dupá.
Poledne; on od rána se moří,
pod kotníky do země se boří.
„Nohy, ruce,“ vzdychá, „vše mě bolí,
líp než my se mají panské voly.
Ti se klidně nažerou a ztuční,
já a bída však jsme nerozlučni.
Vlhká země, ve spod ještě stydlá,
lepí se a nechce od krojidla.
Pluh i nohy váznou v ní jak v jílu,
pak že Pánbůh při našem je dílu.
Na krajadle jenom se to válí,
od kleče mě ruce zrovna pálí.
Ba, než zořu zem tu zatracenou,
strhám kravku snad i s chorou ženou.
Modlím se i kleji, kdož mne slyší,
zasiju-li, snědí půlku myši.
Z druhé polovice, dřív než klíčí,
holubi to nejlepší mi zničí.
Zeleň toho zbytku útlorodou
zlořečení zajíci mi shlodou.
Zrnko-li se někde zjeví v klasu,
snese na ně čert tu vrabčí chasu.
Koroptve též jdou sem z panských strání,
chytať je však úřady mi brání.
Desátý-li dílec sklidím maně,
prodám půl, bych zaplatit moh’ daně;
Sotva dílek dvacátý mi zbude,
a tak musím živit všecko všude.
Myši, ptáky, zvěř a daní pány;
žít-li mohu, pro Kristovy rány?
A pak kněží přesvědčit mne chtěli,
že prý jsme už Messiáše měli.“