Jan Mužík, praděd můj a rolník bez úhany
když jednou za léta své živné oral lány,
tu na pluh v poledne si sedl unaven,
a usnuv hluboce měl tento divný sen:
Zřel sebe v kolébce jak drobné ještě dítě,
jak poupě březnové, jež vzchází na úsvitě,
a vedle kolébky máť viděl svou, a v ráz
té kolébky mu v sen zněl prostý ženský hlas:
„Spi, drahé dítě mé, ten venku také dřímá,
však hlubší jest to sen, jenž děda obejímá,
on tak jest slepý teď, jak tys byl, dítě mé,
jak všichni byli jsme a opět budeme.
Teď jedna ruka má tvé hladí útlé tělo,
co druhá zaclání to jeho mrtvé čelo,
jak větev přivívá v svůj kvítek libý chlad
a stín zas na lupen, jenž ode stromu pad.
Spi, drahé dítě mé. Jest těžký život lidský,
a kdo zde šťastnější, to neví člověk vždycky,
zda ten, kdo nepočal žít dosud, či zda ten,
kdo v žití soumraku spí klidně mrtvých sen.
Leč ať jest něco zde, co ústa nevypoví,
co vysloviti nám lidskými nelze slovy,
to jedno víme přec, že je to lásky hlas,
jenž v žití povolal a v hrob posýlá nás.
A my zde nejsme víc, než květina, jež pučí,
a k slunci pozvedat se slabý kalich učí,
jež kvete, odkvete, plod nový zrodí zas,
a jiným ustoupí, když její přijde čas...
Spi, drahé dítě mé! Máš ještě času dosti
na bouře života a těžké povinnosti,
blah, kdo z nich zbude vždy jak čistá květina,
jež v bouři do světla své údy rozpíná!“
A matka umlkla. A bylo ticho kolem,
leč ticho nebylo zde plesem ani bolem,
neb spánek dítěte a šero ženských snů
a ticho mrtvého mír tkaly zemských dnů.
Teď zvolna, bez hlesu se otevřely dvéře
a dítě vidělo, jak děd se k němu béře;
byl velký, ubledlý, jak právě z rakve vstal,
a nohou přetěžkou se zvolna k předu bral.
A sklonil tajemně se nad kolébku děcka
a máť ho nezřela, neb v dumách dlela všecka,
leč dítě vidělo a usmálo se vstříc,
a jasem záhrobním se smála mrtvá líc.
A bázeň dítěte jak po větru by letla.
Jak prostá jizba ta v mžik plna byla světla,
a duch jak sněžný mrak se děcka dotýká
a chladnou věčností mu srdce proniká.
A stařec ozval se: „Já z rakve vyšel svojí,
mne touha podivná tu ještě nepokojí –
ó slyš, co praví děd. Kdos vyšší mluví jím,
a moudrosť nadzemská to praví dětem svým:
Trud, práce věčny jsou. Až vzrosteš, dítě milé,
a staneš s úsměvem dnů mládí na mohyle,
pak s tebou půjde dav, jak od pravěku jsou:
ti jedni ze světla a druzí z temna jdou. –
Tu poznáš nicotu tak mnohých čistých přání,
a nevděk poddaných a vyšších pohrdání,
had zrady uštkne tě a tma ti sedne v leb,
a poznáš, těžký jak a hořký lidský chléb...
Leč ať jest jakkoli. Tak také se mnou bylo –
vždy s nebes výsosti se bouř i slunce lilo,
však vím: jak půdu svou jsem rodnou kvésti zřel,
na všecky rány jsem a bědy zapomněl.
Ne lidi přátele a tebe že jsem záhy
tu opustil, mně žel je míjet lán svůj drahý.
Jak čistý jsem jej vzal, já dal jej čistý zpět,
a zrno podvodné v něm nezřel zráti svět.
Byl nádherný to lán a zůstal neztenčený
pro zlato souseda, pro úsměv svůdné ženy,
jak já, tak nekřivdil ach nikdy tento lán,
a já mu svobodný a věrný byl vždy pán.
Co v hrobě prach můj v prach se mísí rodné země,
v prach sletne poslední zvěst o tvých činech ke mně –
buď proklet, hrstku-li té půdy vrahům vzdáš,
neb chlipně rozházíš a hříšně zaprodáš!“
Děd v mlze zmizel zas. Leč slova jak hlas zvonu
se třásla v jizbě dál, a v denní práce shonu
šla neznavena dál a po dnešní až den
a v bdění zněla mu a v krátký noční sen.
Zvuk vážné řeči té jak šelest křídel duchů
i nyní doletal k praděda mého sluchu.
Jan zvolna probudil se – šepot dále zněl,
ne více z mrtvých úst, on z živých lánů šel.
Zněl hlas ten bez konce a zněla země celá,
a řeč ta žehnáním a prosbou, hrozbou zněla:
,Buď proklet, hrstku-li té půdy vrahům vzdáš,
neb chlípně rozházíš a hříšně zaprodáš!‘
A tehda poznal děd můj mluvu rodné země,
on klekl, políbil tu matku lidu jemně,
a cítě sílu z ní již splývat do všech žil
on s písní v kyprou prsť hloub rádlo zabořil.