SEN U PLUHU.

SEN U PLUHU.
Jan Mužík, praděd můj a rolník bez úhany když jednou za léta své živné oral lány, tu na pluh v poledne si sedl unaven, a usnuv hluboce měl tento divný sen: Zřel sebe v kolébce jak drobné ještě dítě, jak poupě březnové, jež vzchází na úsvitě, a vedle kolébky máť viděl svou, a v ráz té kolébky mu v sen zněl prostý ženský hlas: „SpiSpi, drahé dítě mé, ten venku také dřímá, však hlubší jest to sen, jenž děda obejímá, on tak jest slepý teď, jak tys byl, dítě mé, jak všichni byli jsme a opět budeme. Teď jedna ruka má tvé hladí útlé tělo, co druhá zaclání to jeho mrtvé čelo, jak větev přivívá v svůj kvítek libý chlad a stín zas na lupen, jenž ode stromu pad. 100 Spi, drahé dítě mé. Jest těžký život lidský, a kdo zde šťastnější, to neví člověk vždycky, zda ten, kdo nepočal žít dosud, či zda ten, kdo v žití soumraku spí klidně mrtvých sen. Leč ať jest něco zde, co ústa nevypoví, co vysloviti nám lidskými nelze slovy, to jedno víme přec, že je to lásky hlas, jenž v žití povolal a v hrob posýlá nás. A my zde nejsme víc, než květina, jež pučí, a k slunci pozvedat se slabý kalich učí, jež kvete, odkvete, plod nový zrodí zas, a jiným ustoupí, když její přijde čas... Spi, drahé dítě mé! Máš ještě času dosti na bouře života a těžké povinnosti, blah, kdo z nich zbude vždy jak čistá květina, jež v bouři do světla své údy rozpíná!“ A matka umlkla. A bylo ticho kolem, leč ticho nebylo zde plesem ani bolem, neb spánek dítěte a šero ženských snů a ticho mrtvého mír tkaly zemských dnů. Teď zvolna, bez hlesu se otevřely dvéře a dítě vidělo, jak děd se k němu béře; 101 byl velký, ubledlý, jak právě z rakve vstal, a nohou přetěžkou se zvolna k předu bral. A sklonil tajemně se nad kolébku děcka a máť ho nezřela, neb v dumách dlela všecka, leč dítě vidělo a usmálo se vstříc, a jasem záhrobním se smála mrtvá líc. A bázeň dítěte jak po větru by letla. Jak prostá jizba ta v mžik plna byla světla, a duch jak sněžný mrak se děcka dotýká a chladnou věčností mu srdce proniká. A stařec ozval se: „Já z rakve vyšel svojí, mne touha podivná tu ještě nepokojí – ó slyš, co praví děd. Kdos vyšší mluví jím, a moudrosť nadzemská to praví dětem svým: Trud, práce věčny jsou. Až vzrosteš, dítě milé, a staneš s úsměvem dnů mládí na mohyle, pak s tebou půjde dav, jak od pravěku jsou: ti jedni ze světla a druzí z temna jdou. – Tu poznáš nicotu tak mnohých čistých přání, a nevděk poddaných a vyšších pohrdání, had zrady uštkne tě a tma ti sedne v leb, a poznáš, těžký jak a hořký lidský chléb... 102 Leč ať jest jakkoli. Tak také se mnou bylo – vždy s nebes výsosti se bouř i slunce lilo, však vím: jak půdu svou jsem rodnou kvésti zřel, na všecky rány jsem a bědy zapomněl. Ne lidi přátele a tebe že jsem záhy tu opustil, mně žel je míjet lán svůj drahý. Jak čistý jsem jej vzal, já dal jej čistý zpět, a zrno podvodné v něm nezřel zráti svět. Byl nádherný to lán a zůstal neztenčený pro zlato souseda, pro úsměv svůdné ženy, jak já, tak nekřivdil ach nikdy tento lán, a já mu svobodný a věrný byl vždy pán. Co v hrobě prach můj v prach se mísí rodné země, v prach sletne poslední zvěst o tvých činech ke mně – buď proklet, hrstku-li té půdy vrahům vzdáš, neb chlipně rozházíš a hříšně zaprodáš!“ Děd v mlze zmizel zas. Leč slova jak hlas zvonu se třásla v jizbě dál, a v denní práce shonu šla neznavena dál a po dnešní až den a v bdění zněla mu a v krátký noční sen. Zvuk vážné řeči té jak šelest křídel duchů i nyní doletal k praděda mého sluchu. 103 Jan zvolna probudil se – šepot dále zněl, ne více z mrtvých úst, on z živých lánů šel. Zněl hlas ten bez konce a zněla země celá, a řeč ta žehnáním a prosbou, hrozbou zněla: ,Buď proklet, hrstku-li té půdy vrahům vzdáš, neb chlípně rozházíš a hříšně zaprodáš!‘ A tehda poznal děd můj mluvu rodné země, on klekl, políbil tu matku lidu jemně, a cítě sílu z ní již splývat do všech žil on s písní v kyprou prsť hloub rádlo zabořil. 104