ZRNÍ.

ZRNÍ.
Děla vdova chudobná, osévajíc roli: „Zrní mé, ty dobře víš, jak to matku bolí, když nemá čím nasytit hladovou mláď, drobnou – rostiž, přines úrodu štědrou, stonásobnou!“ Bídná byla role ta, k prosbám chudých hluchá. Dlaň jen – místo úrodné, pláň – písčina suchá, bujné sídlo plevele, koukolu a trní, jako host jen klasů řad a v nich krásné zrní. Denně vdova chodila bledá, zasmušilá, zírajíc, zda půda jí práci odměnila. Každý pohled hladový byl, kolem v hrůze těkal, však čím dál, tím smutek víc srdce její lekal. Málo vzešlo obilí, a kde vzešlo ještě, zdusily je plevel, pýř, mráz a dlouhé deště; zaplakala ubohá, vidouc bídné setí: „Ach, kdo tedy nasytí sirotků, mých dětí?“ 87 Zašeptalo obilí do duše jí tiše: „Nevidíš, co důvěry z nás do tebe dýše? Nechať kolem bují pýř, koukol a zlé trní, já jsem, jež tě nasytí – užitečné zrní.“ Pěvci lidu, obilí v svaté roli vlasti, kterak bez užitku žít, práce bez účasti? Vy jste duší naděje, hladových jste těcha, hle, čas počtu nadchází, doba žní už spěchá. Ve vás sudba budoucna skryta rukou boží. Kolem vás ať pýří se, koukol, pleva množí, nechať raní žnečky dlaň zarputilé trní, vy své matce sypejte nejživnější zrní. Zrní, z něhož zdravý chléb připraví se lidu, když kol nový kypí čas bez těchy a klidu, aby silná byla dlaň, jež zlodějům hrozí, dědictví otců v dům neztenčené vozí. 88