JDOU LÉTA...

Augustin Eugen Mužík

JDOU LÉTA...
Jdou léta větrem, který listí smetá a odvívá je na konec až světa. To naděje jsou života a touhy. A za chvíli sám kmen tu stojí pouhý. Však přijde jaro, znovu zazelená se koruna ta stromu omlazená. Pták – štěstí – hnízdo vystaví si v loubí, kde květy – láska – koutek jeho vroubí. Květ uvadne, pták uletí, a listí je rozmeteno větru nenávistí. Jen modlitba a víra v Boha v žití jak jasná hvězda nade stromem svítí. A pevný prací, bouří neskloněn tu života ční nerozborný kmen. 75