ÚDOLÍ RADOSTI.

ÚDOLÍ RADOSTI.
Od jitra žití, kdy tělo cítí své srdce bíti v dětinném snu, od prvních kroků na prahu roků, v širokém toku pozemských dnů: Až k břehu smrti, kde temno škrtí srdce a zdrtí každou tvou zvěst, celou tou pílí, hrůzou, jež kvílí, že není síly břemeno nést: Ty mníš, že kmitne svitne a slítne 79 jak moře třpytné nebes ti zář, potrhá kůry oblačné chmury a sletí s hůry ve tvoji tvář. Krvavou patou šlapeš tu svatou, roubanou, klatou pozemskou prsť. Reptáš jen na ni v hněvu i lání, ona přec schrání setby tvé hrsť. Sotva že hne se ruka tvá, v plese zem již ti nese květy i plod. Stále je darem v užitku starém béře vždy s jarem po rodu rod. Po krátké práci do ní se ztrácí 80 a v ní se zvrací tělesný stroj. Přece tvé oči od ní se točí, žízeň tvá sočí na štědrý zdroj. Bez umu, rady, bez lesku, vnady usýchá tady života květ. Prázdnotou zmámen toužíš, kam plamen, tys ale kámen, padneš vždy zpět. Hleď, luh jak svěží v náruč ti běží, co květů sněží v každý krok tvůj. Nahoře žádná naděj, jen zrádná obloha, chladná, mrtvá to sluj! Dole zem tichá po tobě vzdychá 81 nahoře pýcha, pád jen a strasť. Vím, že hlas lhavý stále ti praví, údol jen lkavý zemská je vlasť. Mrak, jenž se valí, zraky tvé halí, um tvůj se kalí, červánky spit. Toužíš, bys rázem vznesl se srázem, jak orel na zem s výše moh’ zřít. Tvůj ale kořen z prachu je stvořen, stvořen a sbořen padne zas v prach. Nad hrobní strží sotva se drží, za svůj vznět trží klam jen a strach. Nad tvojí vůní výš, ve výsluní 82 závratný trůní, veliký bůh. Ty zůstaň dole v určeném kole, vesele v role pouštěj svůj pluh! V prázdnotě ráje ať si tam tkaje zas nové báje stárne bůh sám, jehož se bojí aion, ať v roji duchů tam stojí, mračen k jich hrám. Viz, jak co chvíli líce své chýlí v důl, kde se bílý stkví země bod. Tys do své chýše uchytal tiše miláčkům číše na lásky hod. Slyš boha žalný šepot jak dálný 83 hrom v prostor valný: „Sám jsem, ach sám!“ Šeptají za ním andělé lkáním, jak větrů váním: „Sám jsi, ach sám!“ A z dola v plese hlahol se nese, echem se třese polibek, smích. Vše v nebi spolu dolů zří, dolů, V závisti, bolu zpěv andělů ztich’! 84