ÚDOLÍ RADOSTI.
Od jitra žití,
kdy tělo cítí
své srdce bíti
v dětinném snu,
od prvních kroků
na prahu roků,
v širokém toku
pozemských dnů:
Až k břehu smrti,
kde temno škrtí
srdce a zdrtí
každou tvou zvěst,
celou tou pílí,
hrůzou, jež kvílí,
že není síly
břemeno nést:
Ty mníš, že kmitne
svitne a slítne
79
jak moře třpytné
nebes ti zář,
potrhá kůry
oblačné chmury
a sletí s hůry
ve tvoji tvář.
Krvavou patou
šlapeš tu svatou,
roubanou, klatou
pozemskou prsť.
Reptáš jen na ni
v hněvu i lání,
ona přec schrání
setby tvé hrsť.
Sotva že hne se
ruka tvá, v plese
zem již ti nese
květy i plod.
Stále je darem
v užitku starém
béře vždy s jarem
po rodu rod.
Po krátké práci
do ní se ztrácí
80
a v ní se zvrací
tělesný stroj.
Přece tvé oči
od ní se točí,
žízeň tvá sočí
na štědrý zdroj.
Bez umu, rady,
bez lesku, vnady
usýchá tady
života květ.
Prázdnotou zmámen
toužíš, kam plamen,
tys ale kámen,
padneš vždy zpět.
Hleď, luh jak svěží
v náruč ti běží,
co květů sněží
v každý krok tvůj.
Nahoře žádná
naděj, jen zrádná
obloha, chladná,
mrtvá to sluj!
Dole zem tichá
po tobě vzdychá
81
nahoře pýcha,
pád jen a strasť.
Vím, že hlas lhavý
stále ti praví,
údol jen lkavý
zemská je vlasť.
Mrak, jenž se valí,
zraky tvé halí,
um tvůj se kalí,
červánky spit.
Toužíš, bys rázem
vznesl se srázem,
jak orel na zem
s výše moh’ zřít.
Tvůj ale kořen
z prachu je stvořen,
stvořen a sbořen
padne zas v prach.
Nad hrobní strží
sotva se drží,
za svůj vznět trží
klam jen a strach.
Nad tvojí vůní
výš, ve výsluní
82
závratný trůní,
veliký bůh.
Ty zůstaň dole
v určeném kole,
vesele v role
pouštěj svůj pluh!
V prázdnotě ráje
ať si tam tkaje
zas nové báje
stárne bůh sám,
jehož se bojí
aion, ať v roji
duchů tam stojí,
mračen k jich hrám.
Viz, jak co chvíli
líce své chýlí
v důl, kde se bílý
stkví země bod.
Tys do své chýše
uchytal tiše
miláčkům číše
na lásky hod.
Slyš boha žalný
šepot jak dálný
83
hrom v prostor valný:
„Sám jsem, ach sám!“
Šeptají za ním
andělé lkáním,
jak větrů váním:
„Sám jsi, ach sám!“
A z dola v plese
hlahol se nese,
echem se třese
polibek, smích.
Vše v nebi spolu
dolů zří, dolů,
V závisti, bolu
zpěv andělů ztich’!
84