HYMNY A VZDECHY.
CYKLUS BÁSNÍ
AUG. EUG. MUŽÍKA.
V PRAZE.
KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁCEK, NAKLADATELÉ.
1892.
[3]
RANNÉMU SKŘIVANU.
Jsi oživlý ty kvítek, záhy
jenž z jarní vyšel chladné vláhy
v ty opuštěné, smutné dráhy
a pustý dol,
kde vzduch je dosud sotva vlahý
a mrtvo kol?
Či’s hlíny kousek okřídlený,
jenž nemoha se dočkat změny,
skřek zimy, mrazu van a steny
chce zapomnít,
a záhy steskem roztoužený
ke slunci vzlít’?
Tak časně’s minul polní skrýše
a jako lístek vznes’ se výše
až do mračné a mlžné říše –
ó stup jen zpět,
hle, sever dosud mrazem dýše
a dříme svět...
[5]
Vše dosud smutno, pusto v poli,
kol šíří se jen obzor holý,
a dlouhý stín tam leží v roli,
kam zrak jde nám;
kdo z živých teď tam žíti volí
a zcela sám?
To’s ty, můj druhu, pěvče malý!
Kde vznešený teď orel králí,
kde slavík sklízí marné chvály?
Ty hřeje jih,
ti všichni v bezpečné dlí dáli
ve hnízdech svých.
To není svévole ni ples,
proč slabým křídlem jsi již dnes
se od země až k nebi vznes’,
toť cit je vyšší,
toť dum je bouřných divá směs,
jež horlí v tiši.
Toť zdá se, chudých bol a sten,
jenž na polích byl zapomněn,
když slední klásky v hořký den
hledali sobě,
zde tebou teď byl nalezen
v tom bídy hrobě.
6
Toť vzdech byl vdovy, dítka vzlyk,
toť šum byl slz, jenž v taji znik,
toť prudký starců vzkřik a ryk
a mužů hoře,
jímž propuk’ zoufalosti mžik
a smutku moře.
Než jaro v květ se oděje,
než zrní v brázdy rozvěje,
než vzejdou žní zas naděje,
ty voláš v lkání,
ať úrodu též rozleje
do chudých dlaní.
Jak výčitka, jež neumdlívá,
jak žaloba, jež věčně živá,
tvůj zpěv ať stále boha vzývá
nad blankytem,
a dole v bohatých hruď vrývá
se soucitem!
Ó, zpívej, pěvče, bez oddechu!
Jeť v světě mnoho tajných vzdechů,
ty uvolni je, zbožnou těchu
dát bídným spěj!
Nes naděj pod chudobných střechu,
ó pěj, ó pěj!
7
Pěj, pěvče, lásku, pravdu, víru!
Ó rozezvuč se po vesmíru!
Až uzříš slitování, smíru
tam oběť plát,
ó rozbij žití bouřnou lýru
a umři rád!
8
ROZSEVAČ.
Na ornou půdu, vlhkou ranní rosou,
muž prostý vkročil těžkou nohou bosou.
Jak rozhledl se, viděl pustou roli
jak hladový stůl chudých, prázdný, holý...
Zřel modrým, čistým, jasným nebem výše
a slyšel, skřivan jak tam pěje tiše.
Ta píseň skřivana tak dumná, vřelá,
se jako modlitba tím jitrem chvěla.
Tak byla důvěrná, tak prostá, čistá,
že Bůh jí rozumí, si byla jista.
Muž zachvěl se, cit zbožnosti jím táhl.
Do hrubé plachty pevnou rukou sáhl.
A mlčky házel zrní v černou půdu
a koupal skráně v potu svého trudu.
9
Tak tiše konal to a vážně, jemně,
jak mrtvého by v lůno kladl země.
Když celé pole zrní plno bylo,
tu oko jeho zpět se obrátilo.
A viděl práci svou, svou naděj celou,
již svěřil zemi s duší čistou, smělou.
A netušil svůj význam velký, slavný
ten mudřec lidstva, kněz ten neunavný.
Ó muži dobrý! ty máš kolem sebe
jen zem, jež práce, lásku, jíž plá nebe.
Vše zírá s vděkem ku tvé plné dlani,
zkad vchází síla, život, požehnání.
Jak Bůh v nás city lásky, pravdy sije,
tak ve tvé dlani lidstvu chléb se kryje.
Bůh zapouští v nás věčné pravdy setí,
a ty se zdáš mu nejlíp rozuměti.
Jak božího je slova srdci třeba,
tak lidstvu stejně chleba jen a chleba.
10
PRVNÍMU JARNÍMU KVÍTKU.
Již z hloubi ňader vzdychla země.
Cos pocítila v nitru temně,
to bylo zdravé, útlé sémě,
jež spalo v ní
a náhle pohnulo se jemně
v zář sluneční.
Pad’ obal hrobu, rouška šedá,
a drobný kvítek světlo hledá,
a jeho líc tak chvějná, bledá
již hledí kol,
kde první vlahý den se zvedá
nad vlhký dol.
Leč sotva ospalý hled zvedne,
zem spoutají zas pásy ledné,
a v mlze ztrácí neprůhledné
se slunce jas.
Je mrtvo kol a smutno ve dne,
a noc je mráz.
11
Pták dlouhou zimou unavený
již křičí, hledá blahé změny,
a hladem, mdlobou vysílený
zavírá zrak,
a tyty, můj kvítku, opuštěný
jsi sám zde tak!
Ty něžný plese zemských bolů,
úsměve slunce k bídy dolu,
ty zdobo hladového stolu,
tys prachu rob,
mé krve třpyte, zajdeš spolu
tak záhy v hrob!
Proč naše srdce nedočkavá,
se zrodila tak mdlá a žhavá,
proč duše světla vyhledává,
jímž slepne zrak,
proč srdce lásku očekává,
jež bolna tak?
Leč ty, můj kvítku, sílo jará,
tvá duše prvním ohněm hárá,
tys nezaspalo úsměv jara,
kdy sladký skon,
tvá hruď, ach, není mdlá a stará,
jíž chvěje ston.
12
Tys prožil pohřben v příkrov bílý
přec jednu žití šťastnou chvílí,
tys plný doufání a síly
a mladých dum,
ty umíráš, však úsměv chýlí
se ke tvým rtům.
Ó, líp je prožit dny své krásné,
než první chvíle mládí shasne,
tak žití slavné jest a jasné,
jen třpyt a nach –
jen hrdě upal v lásce časné
své srdce v prach!
13
HYMNUS VĚTRU.
Když vítr vál, tu básník z jizby vyšel.
Jak bratra brat jej vítr v náruč jal.
Zpěv děsný, tajemný tu básník hřměti slyšel,
ten protest přírody, jenž božství zaklínal.
Přes lada prázdná,
skaliska srázná
šílením blázna
letí můj dech.
Suché kol listí
letí a svistí
se mnou tu v spěch.
Páže má třímá
urvané růže,
ještě v nich dřímá
tajemství lásky,
ještě v nich plane
polibek muže
a slza krásky.
Co s tím se stane?
14
Hedbávné vlásky
chytil jsem kdesi,
v bezcenné směsi
se mnou to pádí.
Z chudého lůžka
tři stébla shnilá,
obrázek, stužka,
památka milá
dědictví z mládí
těch, kterým mileno
bylo to, svato,
nyní mnou hozeno
za nimi v bláto.
Chytil jsem illuse
a sliby lhavé,
přísahy žhavé,
v okamžik schladlé,
panenské vínky,
předčasně svadlé.
Královská slova
s pečetí rudou –
lži jsou to bídné,
leč davy vlídné
na chvíli znova
věřit jim budou.
15
Znaky a řády
pozemské vlády,
infulí třísně,
žebráků cáry,
erbové plísně,
umění škváry,
válečné trofeje,
paroba naděje,
jež dech můj rozvěje,
rolníka setby,
zklamání kletby,
spálené vísky,
chatrčí třísky,
zdupané nivy,
rozrytý lán,
kudy byl divý
útok hnán.
Svízelí hojnou
mírem i vojnou
ubohý lid vždy
k smrti je štván!
Chytil jsem blány –
podvodu schrány,
zápisky krví
na život, čest,
16
hřích ženy prvý
a muže lest.
Žeřavé zlato –
krvavé bláto.
Špinavo, klato,
pekla to zvěsť,
přec zaň zem celá
na prodej jest,
duše i těla,
krev srdce vřelá,
vše zaň – zem celá
na prodej jest!
Chytil jsem líčidlo
kokety staré,
jímž chtěla zvnaditi,
zhladiti, zmladiti
tváře své charé,
aby z nich prohlídlo
líce zas jaré.
Šviháků módy
řeči jak vody,
rozlité polem,
v bařinu valnou
páchnoucí kolem
neřestí kalnou.
17
Fanfáry, vřavy
pochybné slávy,
hymny, jež k oblaku
bouřně se nesou,
recepty zázraků,
jež světem třesou.
Prosebné listy
zavlhlé místy –
byly to stopy
slz, jimiž v skrytu
vdova je kropí.
Viděl jsem, chopil,
do bahna stopil
papíru svitu
vznešených jmen,
který mi žebrala
vyžilá, ospalá
chasa za úsměv
prodajných žen.
Démanty kradené,
z lopoty koupené
štvaného lidu,
a slzy roněné
marně a hluše
bez těchy, klidu,
na dno až duše.
18
Kam s brakem tím
plesnivým, shnilým,
neduživým,
kam že se schýlím?
S čím se kde střetnu,
radost i hoře,
uchvátím, vmetnu
v hlubinu moře.
Nesmím dřív ustati
v divoké závrati,
dokud se nezvrátí
všech řádů věž,
dokud v prach nepadne,
nepadne, nesvadne
vše, co zde lež.
Člověk – toť lež!
Slyš moje zpěvy!
V nich bůh se jeví,
jako jej jevil dřív
ohnivý mrak,
tak on ti kyne živ,
veliký tak!
Tulák jsem ze zvyku,
podoben básníku
19
bez klidu, oddechu
stále jen v pospěchu
ženu se dál,
nikde se nestavím,
nikdy se neznavím,
prosba můj nevinná
nezdrží sráz,
hřbitov jen jediná,
svatá mi hráz.
Ó, větře, leť, jen mrtvé neruš z klidu,
v jich tichý sen jak kolébavka spěj!
Dej bolest zapomnít jim, strast a bídu,
však jako prokletí a hrozba živým zněj!
20
Ó DESET PROŠLO...
Ó deset prošlo divých let,
co já poutnickou hůl jsem zved’
a spěchal v cizí, příkrý svět
a pošlapal tak mnohý květ
tam na těch Orlice pláních.
Pláč neslyšel ni bolný kvil,
jímž matky hlas se unavil,
byl boj můj let a ruch můj cíl,
a na ty, ach, jsem nepomnil
tam na těch Orlice pláních.
Ti zatím hroby hlídali
a pověsť rodu skrývali,
však záhy na ně přihnaly
se bídy divé přívaly
tam na těch Orlice pláních.
A hřbitov tichý, rodná zem
se stala teď jich údělem,
21
tam touží v dlouhém snění svém
jen slůvko znát o losu mém,
tam na těch Orlice pláních.
Kdy svět je nočním tichem spit,
a pouze hvězdný, bledý svit
jak pohled mrtvých zříš se chvít,
můj duch vždy vstává a chce žít
tam na těch Orlice pláních.
A obchází těch hrobů řadřad,
zda z těch, kdo měl mne z duše rádrád,
tam bije ještě srdce snad,
však všady ticho, smrti chlad
tam na těch Orlice pláních.
Ó těžký je těch mrtvých sen.
Jej neprobudí živých sten –
ó spěte sladce, dále jen.
já musím zpět, než vstane den
tam na těch Orlice pláních.
Jeť mezi námi hrobů val.
Mne z živých mnohý nepoznal –
ó deset let! Mou stopu svál
již čas, ji navždy vymazal
tam na těch Orlice pláních.
22
VEČERNÍ ZVONY.
Kdo pomní ještě a kdo vzpomíná?
A. CH. Swinburne.
Tvůj verš – jak zvony věží starobylých.
Lermontov.
Jak s nebes výše hlas by k zemi slít’
tak dumavý a jasný, vítězný,
v němž duše mrtvých smyslům smrtelným
se ozývají jásajíce vstříc,
tak splýváte vy, zpěvy záhrobní,
v mé srdce, nejen sluch, ba na dno až.
A celý život můj se z vaší hudby
mně ozývá – hlas mládí, nápěvy,
jež jako dítě zpíval jsem, a hluk
těch drobných bouří, v kterých mladá krev
se rozkypěla jako řeka vichrem,
kdy plným proudem s břehy zápolí
a hrozí strhat hráze svévolí.
23
Ó, prvních bolů steny divoké,
v nichž zoufal život jinocha, kdy láska
mu v ňádra sáhla rukou žeřavou
a bolavého srdce dotkla se
mu ortel hlásíc: „Budiž věčně kleto,
trp stále mnou, já neopustím tebe,
tys navždy mým, svou černou krví spíjej
se v marném blouznění, a vlastním žárem
se stravuj v taji, květy krvavé,
jež vytryskly z tvých ran, syp v cestu jiným,
by nevědouce po nich šlapali,
kde nejvíc bolí... všední masku měj
a nejkrásnější růže trhat chtěj!“
Ó, jest to tentýž hlas zas, zvony vy,
jak tenkráte, když těžký lásky kříž
mne k zemi svalil poprvé, a v trýzeň
mou nikdo s těchy slůvkem nevstoupil,
neb trpěl sám jsem, zapíraje bol
jak neduh zlý... A nikdo nesetřel
můj pot, mé slzy, prázdná byla tak
ta lada písčitá, kde ležel jsem,
a moje srdce bylo jako kotel,
v němž čarovné se vaří koření...
tu ozval z dáli váš se hlas, ó zvony!
Zněl nekonečnou melodií on
tak jemně, stlumeně jak matky ston.
24
Ach, byl to vskutku drahé matky hlas.
Neb když jste stichly vy, on ještě zněl,
zněl dál jak vodopád, jenž šerem lká,
jak poraněný pták, jenž v noci zmírá
své mládě hledaje a nenalézá....
Však my se nalezli... A celá naše bolest
a láska naše – a matčina větší
a jako slunce čistá, horoucí
se rozlila v déšť slz tak pokojný
jak letní déšť, jímž tryskne náhle znoj,
jenž hrozil hromy, vichrem, povodní,
a nyní seje úrodu jen kol.
Tak požehnáním byl mi onen bol.
Tys, matko, odešla... já byl jak keř,
jenž s kořenem je z půdy vytržen.
Ó nové srdce hledej, ubohé
si srdce mé!... Ó svatá, svatá jsi
ty bolesti, tys nejsvětější všech,
ty pro máť bolesti! Ó tebou Bůh
nám mnoho odpustí, co neodpustil
by jinak nikdy. Ty jsi dobra zdroj
v nás nevysychající do hrobu,
a modlitbou tvá každá vzpomínka.
V tu modlitbu zněl nápěv andělů –
to, zvony, jest váš mírný, slavný hlas,
v něm s mojí matkou shledáme se zas.
25
Byl večer jarní. Jako oblaky
se květy leskly na větvích, a van
byl vůní spit a mladý, svěží list
jak usínal by sladkou mdlobou. Stín
se kolem snášel, kdesi slední pěl
svou píseň pták, a hvězdná, tichá zář
se rozplývala jako zlatá pěna.
A tehda přišla ona, Musa má.
Tak vešla tiše jako světlý duch,
já mnil, že mé to matky světlý duch –
a děla jen: „Trp, proti křivdám horli!“
A opět znikla v hloubi šera kdes
– tak bouře mizí rozechvělý les.
Leč v srdci zůstal její svatý jas,
jej neudusil čas, jej nesvál vichr,
když vášeň nečistá naň na chvíli
svůj kladla popel, on vždy mocněji
pak vyšlehnul a klidně dále plál.
Byl oltářem, mé srdce plálo tam
za viny mé, za lidstva zlo a hřích,
ó, věčná tryzna krvavá to jest,
jež svítí lidstvu z duše básníka,
svit milosrdí, práce, volnosti.
Zda chápe svět? To jedno pěvci jest.
Jen hlas váš, zvony, v noc kdy hovoří,
tu s vámi on se bohu pokoří.
26
Teď velebným a jasným souzvukem
zní celý život můj jak velký zvon,
jejž pracně dříve ruka mozolná
v let rozhoupá, než hlahol ozve se.
Leč jednou, když juž srdce mohutné
v hruď udeří, tu celá mocná bouř
se citů ozve... a vše – mládí stesk
a nesplněné touhy, zklamání
a práce, trudy, nové naděje
a láska k dobru, temna nenávisť,
shon okamžiku, zemských bahen rmut
a nekonečna nad tím rozpjetí–
vše v životu se souhlas rozletí.
Tak žiju, cítím, toužím, pracuji
jak jiných tisíce, jich nejsa lepší.
jen cítě více snad jich vlastní bol
a prázdnotu a popel zemských dnů
a chvilek štěstí přelet kolibří
a na jich křídlech krve krůpěje...
Hlas zvonů večerních mi vzpomíná,
že záhy povel přijde, odsud jít.
Zas jiní přijdou, nový stvoří svět,
a sboří náš a stranou pohodí,
co nevzali jsme s sebou do hrobu...
Čím budeš, památko mé matky, jim,
čím budu já pak následníkům svým?
27
Jen prosím Boha, umírání mé
by bylo večer... Měkký soumrak již
když ustýlá se na zem, na duši,
a noční ticho rozlévá se kol.
Ach, tenkráte zní zvony večerní!...
ty vezmou duši mou, tu zmatenou,
však pravdu vždycky hledající. S ní
se rozhlaholí slavnou modlitbou
nad vlastí, lidstvem, bratry trpícími,
až vlastní bídy zapomenou, dál
jak slabší, slabší hudba budou hrát...
jak hudby zdání... poslední již tón...
A sladký bude, smířlivý můj skon.
28
A TO JE VŠECKO...
Když počala povídat pohádku maminka,
my stulili jsme se tak k sobě.
Jak zpytavě mžourala očka ta malinká,
jak ticho hned bylo jak v hrobě.
A maminka říkala. Často ach, k polovic
svou pohádku dovila pouze.
Z nás každé však dítě to chtělo vše, chtělo víc,
a volalo v sklamané touze
to ubohé, bláhové děcko:
,A to je všecko?‘
Když láska nám poprvé zajela do těla,
my cítili v srdci ty šípy,
tu duše se bouřlivě, z hluboka zachvěla,
jak na jaře vichr kdy vzkypí.
My sklamáni klamali srdce zas jiné
– to směšná je truchlohra mládí.
Ty slzy a vzdechy – vše přejde a zhyne,
a snem jest, že měli se rádi,
a srdce volá jak bláhové děcko:
,A to je všecko?‘
29
Ten toužený život, ta lákavá léta,
juž tady jsou, celý náš osud.
Z nás každý jen čeká, že bůhví, co zkvétá,
že život to, nevěří dosud.
Ba život to, brachu. Než zvíš, stáří tady,
my čekáme, doufáme stále.
Jest odvahy třeba a síly a rady,
bys o píď jen dostal se dále.
My čekáme stále jak bláhové děcko.
Či to že bylo by všecko?
Tak člověk se zvolna mudrcem stává,
kdy život jej tísní a mučí,
Tak srdce se zvolna illusí vzdává
a káru svou táhnout se učí.
Jen jako vzdálené šumění hudby
to vzpomínky mládí se třesou.
Než zvíš, konec lásky, bojů i sudby,
hleď – tam rakev k hrobu již nesou.
My voláme: ,Počkej!‘ – bláhové děcko.
,A to je všecko?‘
Den byl jako den, jen práce a hoře,
jen péče v zklamání s námi.
Vrou široké, hrozné planiny moře,
my s duší tam jedinou sami.
Nač toužiti zpátky? To přidá jen zmatků,
30
být poctivým – k illusi stačí
Jen moci tak na konec chopit svou matku
a přitulit k ní se v pláči
a usnout jak malé, bláhové děcko.
A to je všecko.
31
ADVENIAT REGNUM TUUM!
Jak’s před tisíci dvěma lety, Kriste,
se učil modlit smutné lidstva plémě:
„Přijď království Tvé vznešené a čisté,
ať spasena jím, blahá jest ta země,“
Lid dva tisíce let se modlí tak...
Kde království tvé, aspoň jeho tucha?
Lid marně zvedá k nebesům svůj zrak,
co pouta rvou mu tělo, vůli, ducha.
A boháči – ti Mamonu se klaní
a chytří svému rozumu se koří,
jich říše trvá světa do skonání,
a s posledním až člověkem se sboří.
Však říše boží!... prostí pro ní planou
a žebráci a trpící ji tuší,
však širé davy lidstva stojí stranou
a dosud marnou nadějí se kruší.
32
Tak dva tisíce marných prošlo let,
lid unaven je, jeho hruď tak bolna,
čím dál tím méně naděje má svět,
a víra v říš tvou, Kriste, mizí zvolna.
33
RŮZNÍ.
Jsou jedni, kteří žijí život celý
jen v samotě, v ní umříti se snaží.
V jich sady květ se lásky neosmělí,
pták štěstí v jich se krovy neodváží.
Ti nevědí, proč druhé srdce zmírá.
proč divě zmítá se a krví trýská,
jich ruka cizí slzu neutírá,
jich srdce cizím žalem nezastýská.
Jich život – poušť je bez zeleni palem,
bez potoka, jenž bouřně v před se řítí,
stín padá ni v času tichu stálém,
a běda! – vlastní hrůzy nepocítí.
Jsou jíní, kteří mnoho milovali.
jich srdce stále válčí s láskou žárnou,
jich kroky cizí mnohé květy spálí,
jich oběť každá klamnou je a marnou.
34
I nechápou, jak možno žíti v míru,
vždy s jásotem se vrhnou v zmaru proudy,
a ztrozkotavše v života se víru,
jen v smrti klidně složí divé údy.
Jich život – sad je bouří potřískaný,
kde květy v blátě pošlapány leží,
žár léta nítí stále je jich rány,
je blaží bolesť věčně nová, svěží.
Ty duše z různých látek spjaté v žití
v mžik rozkladu i v různá, moře ústí,
a nemohouce druha pochopiti
jej neuznají a mu neodpustí.
35
MEMNON.
Slyš – pouští z rána zní Memnonův hlas,
slyš dnes – jej sotva kdy uslyšíš zas.
Jednou jen v žití, na tom měj dost,
jsi tady chvilkový, nezvaný host.
Neznámý Bůh se proměnil v dech,
zvučí teď Memnonu na ústech.
To není radosť ni smutku sten,
lásky dech rajský zvučí to jen!
Arabů tábor hle! zvedá se prach,
přikryje rakví jej v pustinách.
Přes jejich hroby dále zpěv zvučí,
a srdce sladkou tesknotou mučí.
Mrtvým on zpívá – lebky a kosti
slouchají hudbě té v zoufalostí.
36
Za nocí měsíčných slyšet jej v šeru
mdlý může básník na severu.
Tisíce jiných také se stiší,
nikdo však jak on ho neuslyší.
Leč pečetí hroznou zamčen mu ret,
smrt jen ji sejme – hlas uletí zpět.
Memnonu slouchá poušť širá v děse,
každý tam atom slastí se třese.
Jdou lidé kolem – plemeno vlčí,
slouchají – Memnon jen mlčí a mlčí.
37
ANDĚL.
Stál anděl u zlatých ráje bran,
stál hrdý, s planoucím mečem,
jak od Boha byl tam přikován,
a hluch byl ku lidským řečem.
Tu přišel člověk. „Anděle,
ó ustup, já trpěl více!“
A anděl couvl nesměle
a nemoh’ mu pohledět v líce.
Meč sklonil, bránu otevřel –
zří člověk ráje zář pláti.
„Pojď také!“ člověk andělu děl.
,Jen vejdi, mě venku nech státi.‘
38
TICHÉ BLESKY.
Den usnul s lidmi štvanými,
teď v hloubi nebe se ztrácí.
Zem dříme, s křídly těžkými
ve hnízdech umlkli ptáci.
Noc temná lehla, hluboká
na svět, tak pokoje plná,
jak na černém dnu potoka
se nepohne jediná vlna.
A hrobní ticho se všech stran
sem tajemným tíhne letem.
Ni hvězda, mrak, ni noční van
tím mrtvým nehne se světemsvětem.
Má noc ta konce? Pozlatí
lem její jitro zas leskem,
či ráno již se nevrátí,
báj dne zde zemřela steskem?
39
Či teprve se počala
té noci věčnosť valná,
kdy s nebes černých padala
tmy na zem hlubina kalná?
V tom jakýs odlehlý světla kmit
tou nocí proletěl rázem.
Kdes v daleku jej bylo zřít,
jak pták by dopadl na zem.
A za ním pták jak za ptákem
sem druhý z prudka se nese.
Ve vzduchu temném, bezmrakém
kmit jeho tiše se třese.
Zkad jdou ty světla záchvěvy
tak tiché, bez všeho zvuku?
Jak šípy vždy se objeví,
jež letí z anděla luku.
Vždy obzor zjasní – kmit a mih,
a zniknou k nebeským výším.
Tak cit kdy každý v srdci ztich,’
jak dávnou mladosť cos slyším.
To není známka bolesti,
jež dříme v ospalé hrudi,
40
a noc kdy dříme bez zvěsti,
se náhle k šílení budí.
To není slza palčivá,
již srdce do sebe chytá,
ni jiskra citu zářivá,
z níž nové lásky den svítá!
Cos jako dávný, prastarý kvilkvil,
jejž zapomněl dávno jsem zhola,
teď z klidných se ňader uvolnil,
a k noci si o pokoj volá.
Toť vzliky jsou dětské, v zakletízakletí,
jež v ňadrech spaly dnů množství,
teď k nebi jdou, a obětí
jsou neznámému tam božství.
41
POUTNÍK.
Večer pozdní. Poutníka jsem zřel,
do dálky jak navždy odcházel.
Spěl, kde hasne slední červánek.
„Nevrátím se nikdy,“ klidně řek’.
Bůh ví, kde tam v hrobě složí skráň.
A svět záhy zapomena naň.
Bez lítosti kráčel, bez žele,
lásky ženy, družby přítele.
Silhuettu černou dál a dál
jako přízrak v temno noci tkaltkal.
Já jen volal za ním, prosil zas –
na prázdno můj vyzněl vroucí hlas.
Hrozil jsem i lákal nespokojen –
mlčky dále bral se poutník ten.
42
Kolem tmu měl všechněch lidských cest,
nad hlavou měl světlo věčných hvězd.
Srdce mé, co myslíš?... „Bratře, stůj,
půjdu s tebou, hrdý druhu můj!“
43
SVÉ ŽENĚ.
Vždy plný úzkosti a prázdna ve své duši
jsem toužil po srdci, jež možno obejmouti,
v něž bytosť vnoří se a jsoucnosť svoji zruší,
já toužil tajemství to žití postihnouti,
a býti ženskosti a duši lásky blíž –
to dávno již.
A štěstí, které v let se dává před člověkem,
jsem pozdě – přece chyt’! Já v hlubiny se noře
tvých citů žasl jsem, a na dně jeho měkkém
jsem uleh’ v pokoji jak mrtvý plavec v moře,
mně věčný pokynul tam lásky sen –
a včera jen.
Ó štěstí, rozkoši, v níž žijí Bůh i lidé,
ty ohni nebeský, jímž celý vesmír plane,
i ty, ó smíření, ty čistých duší klide,
ve kapce jediné jak celé moře tane,
a v prášku drobounkém všech světů víří ples,
nám záříš dnes.
44
Čím lásce chvíle jest? Čím celé lidské žití?
Nám lásky hodina jest doba nekonečná.
Či možno milovat a zítra zapomníti?
Či nelze pojati svým srdcem snění věčná?
My stejně budem’ pít zas čisté lásky vznět
za dvacet let.
A potom umříti... Jak luční kvítí zmírá,
dva květy v jednu noc, a tisíc nových vchází,
den slavný růžový se zas jim otevírá
a v květy zrozené zas nové barvy sází,
by lásky život zas v nich sděděný se smál,
a věčně dál!
45
BUDOUCÍ ČLOVĚK.
Na jednoho člověka myslím dnes sobě.
Až duch můj prach těla střese,
až dávno už klidně spát budu v hrobě,
on teprv snad k žití se vznese.
Kde jeho rodiče, vlasť, bratří budou,
to nevím a nemohu říci.
Jen vidím tu postavu hladovou, chudou,
však tvář jak rozžžatou svíci.
A čelo hrdé a myšlením zryté
a planoucí, modré zraky
a v těžkou lebku jak v nádobu slité
vše hvězdy a blesky, mraky.
Z ní časem snad hrom činů velkých střelí
a nebeský oheň se vznítí
a kometou vyletí podnik skvělý,
jenž lidstvu na cestu svítísvítí.
Snad chtít bude bratřím podati chleba,
však zkamení v dlani mu žhoucí,
46
snad samému útěchy bude třeba,
však hrd bude na dvéře tlouci.
Snad života robství v něm sdusí vše v jádru,
a zardousí myšlénku živou,
a všecko, co bouřilo v mozku a ňádru,
jen slzou propukne tklivou.
Snad v okovy otrocké bude jat,
a v poutech, jež na údech chřestí,
pak zapomní píseň, již slýchal rád,
tu píseň o slávě a štěstí.
Má pověsť k němu nesletne s věků,
on nepozná svého tu druha,
jenž trpěl též, hynul v zoufání jeku,
však nezmohl osidla tuhá.
Kdo o mně jemu pak napoví?
Vše zůstane – život a bouře,
jen tělo se po mně zas obnoví,
jak na ohni kotouče kouře.
Ty země, vy slunce daleká,
vy v dar život věků máte.
Ty přírodo, matko člověka,
ó pozdrav jej nastokráte!
47
HROBY.
Zem, kam jen hledí oko,
jsou hroby.
Tam výše převysoko
jsou hroby.
A hluboko tam v moři
jsou hroby.
A kde se hvězdy tvoří,
jsou hroby.
Jest hrob – jarního kvítí
ty zdoby,
a láska, lidské žití,
toť hroby.
Vše, co zde dýchá, hrobu
jest robem.
A Bůh sám všechněch hrobů
jest hrobem.
48
ZIMA.
Mráz je. Dechem fialovým v dáli
širé pláně barví večer. Spoře
mrazné hvězdy blýskají se nebem,
kolem bílá plocha sněhu králí,
polární to zamrzlé je moře.
Ticho. Živ je pouze vítr. Zpívá
dlouhou kolébavku smrti. V kosti
řeže, chladem rdousí srdce živá.
Konec. S větrem život v dálku letí.
Lásky, trudů, bojů bylo dosti.
Všecko mrtvo. Pomřelo vše v světě.
Nyní jiný svět se táhne kolem,
starý zhynul. Víc se nerozvije
žhoucí růže v ženském, bujném létě,
rudý mák se nemihne víc polem.
49
Jako přízrak s divým mihne jekem
kol se koroptev. Kdes křičí z šera.
Dokořán v noc otevřen, je obzor.
Po sněhové pláni za člověkem
tiše chodí duše mrtvých včera. –
50
HŘBITOV V ZIMĚ.
Jak zmrzlé vlny moře
kol v sněhu dmou se hroby.
Jak trosky lodí večer
les pne se křížů těch.
A zatopeny lživé
jsou verše, jména, zdoby
těch psanců, které hostí
již dálný smrti břeh.
Sníh, rouhač všeho řádu
a starý komunista,
vše oděl v roucho bílé
a zastřel smrti děs.
Tak odíval se druhdy,
kdo vcházel v říši Krista.
Hrob v bílém šatě čeká,
že vzlétne do nebes.
51
VZPOMÍNKA NA MATKU.
Posvátná, sladká, smutná, vážná a čistá
vzpomínka na matku srdci jest, které se zmítá,
jež trpí samo, zmučeno k smrti se chystá,
jako jsou v jeseni studené doubravy, jimiž
bouřlivý, chladný vítr lítá.
Listí jakoby plakalo, tajemně šumí,
nervosně honí se, znaveno na chvíli vázne,
hledajíc oddechu usne a nářek svůj tlumí,
jako mé zoufalé srdce chytá se chvílí,
jež jsou jen dechnutí větru prázdné.
Větve všecky praskají v kloubech, se třesou
jakoby spínaly, lomily dlouhé ruce,
zbloudilí, hladoví havrani kolem se nesou,
drobný pták ztřeštěným zrakem přes haluz lítá,
bez smyslů, v divoké muce.
Plachý poutník polekán mihne se kolem,
Nic, nežli mrazivý měsíc šeřivým světlem
52
nevidí v doubravy nitro, kamž spadalo s bolem
listí strhané zářného, vonného léta
po jaru, žhoucími růžemi zkvetlém.
Z daleka valí se černé sem mračno a hněvné,
porodí bouři a vmetá ji v doubravy duši.
Kamže se podělo jásání družiny zpěvné,
jaké to vzpomínky rozkvetou do jarních květin,
kdo z lidí vzdálených, blažených tuší?
Všecko, co přijde, jest bolesť jen s nenávistí,
všecko, co bude, jest hřích, který zoufalosť hostí.
Studený sníh leží na shnilých vrstvách listí,
budoucna smutného mrazný to příval, jenž leží
na hořkém prachu mé přítomnosti.
Leč pod tím studeným sněhem, na dně až citů,
zdá se, že zkamenět v ledy dosud to váhá.
Něco tam horlí a modlí se k bohu v tom skrytu –
dosud tam plápolá v popelu života mého
veliké srdce tvé, matko ty drahá!
53
DUMA VEČERNÍ.
Je smutno. Nebem první hvězdy svítí.
Vzduch chladne. Nitro z těžka oddýchá.
Cit divný v sobě roditi se cítí,
jak strom, jenž od kořene usýchá.
A hvězdy cosi mluví ke mně s výše.
Mé srdce náhle touží roztrhnout
ta lidská prsa, prchnout ze své skrýše
a s sebou strhat vaz všech cizích pout.
Kam toužíš, divé? Nad života tůně,
kam nejdřív chceš, ty bídný ptáku, v noc?
Hle, tisíc bratří hladoví a stůně,
ty samo bys jim chtělo na pomoc?
Je pravda: ty jsi zapřelo se zcela,
tvůj povzlet vlastní touha netlačí,
jež k lásce, slávě by tě poháněla:
leč vše to, blázne, jiným nestačí.
54
Jim třeba chleba, prorockého slova,
jež ve prach smetá jich předsudků věž,
jež prací zbudí člověka v nich znova –
vše druhé sladká bylo by jen lež.
Ó zůstaň, zůstaň! Slabá jsou tvá křídla,
a svět – toť pouze žalářů je řad;
než konec tvá by zřítelnice shlídla,
ó let tvůj vroucí sám by zištně schlad’!
Večerní zvone! Kadencemi tvými
se zdá mi, že to lítá, naříká
nad vlastí, lidstvem, bratry hladovými
to utržené srdce básníka...
55
DUMA NOČNÍ.
Dnové letí, dnové kvílí,
dnešní spěl zas k dáli hor.
Jeho bílý lem se chýlí
jako rubáš za obzor.
Kolem noc. Kdo šťasten, dřímá.
Leč kdo sám a nešťasten,
kouzlo jej té noci jímá,
budí, pudí z lože ven.
Minulosť má štve mne bolem –
totě vichrem sžatý luh.
V lánu holém zírám kolem,
jak tu řádil hněvný bůh.
Tu šla bouře těžkou nohou...
Sled zříš všude jejích stop.
Přísnou, dálnou pod oblohou
celý kraj tu – šerý hrob...
Na nebi se hvězdy lesknou,
jak jest bledý jejich svit!
56
Září tesknou časem blesknou
jako mrtvých očí třpyt.
Jednotvárně z hloubi zvučí
pražská noc, tak plná dum.
Velké město venku hučí
jak mých rodných lesů šum.
Hledím v šeř tu přetajemnou,
v srdci stesk a tíhu mám.
Kdo že se mnou v noc tu temnou?
Nikdo – sám, jak vždy, jsem sám.
Od západu vítr vane
zvolna, vlhký, deště pln.
Zřím v krajině utýrané
zmítání se jeho vln.
Vítr letí bez úkoje,
mračna pudí jeho svist.
Potácí se duše moje
v něm jak utržený list.
Leť jen, větře! V tobě plesá
duše, s tebou spěje v dál,
až tam na hrob jeden klesá,
jejž by cizí nepoznal...
Marno – zůstaň ve náručínáručí,
srdce moje, usni jen.
57
To noc hučí – tebe mučí
přelud, zdání, klamný sen.
Jednotvárně z hloubi zvučí
pražská noc, tak plná dum.
Velké město venku hučí
jak mých rodných lesů šum.
Na tom hrobě v noc tu tmavou
jak bych, Praho, byl tak rád!
Padnout tam s tou žhavou hlavou,
do rána tam úpět, lkát!
Říci, matko, tvému prachu,
že jsem tebe pamětliv,
s lidem cítím, hynu v strachu,
trpím – a jsem dosud živ....
58
JARNÍ ZPĚV.
Na bouřných perutích
tě poslal jih
přes moře, Alpy vzhůru.
Jak pátral dlouhý čas
již každý z nás,
kdy objevíš se na azuru.
Jsou vlhka křídla tvá
a zimavá
jsou dosud tvoje ústa,
leč na tvé hrudí tkvět
zřím sterý květ
a mračna zpěvných ptáků hustá.
Svůj pozdrav vrhá vstříc
proud v tvoji líc,
tvým políbením plane
řad chudých niv,
jež cítí svatý div,
jak v nitro nová míza kane.
59
Svou zvedá v jitřní šeř
dlaň holou keř
a zkouší, jak se ráno nítí,
zda moh’ by zítra již
svých puků tíž,
jak šperky v slunci rozložiti.
A z lesů vane v spěch
v kraj slavný dech,
dech svobody to svaté.
A volně noční tmou
se vlny dmou
a v nich se koupou zářné hvězdy zlaté.
Již dávno slední sníh
se skácel v mih –
tak starý Faust se kácel,
když zazněl zvon,
že povstal On,
jenž v květech Vesny vykrvácel.
Má vlasti, vzbuď se zas!
Hle, setby čas,
a život tvůj – jen práce stálá.
Být nesmíš poslední.
Ó pozvedni
se v síle práce své, jaks vždycky stála.
60
Ó zvone sváteční,
již bouřně zni,
má duše s tvými zvuky letí.
Měj slunce, ty můj zpěv.
Již mládne krev,
má otčina svou Velikou noc světí!
61
ZAPADAJÍCÍ SLUNCE.
Ó slunce, slunce veliké a slavné,
tys vše, mimy nic jsme před tvou velebou,
jen z milosti tvé tady dýchajíce.
Šli lidé dva kdes po krajině dávné,
šli v pychu svém, tak malí před tebou,
a tys jim zžehlo na kov smavé líce.
Ó slunce, slunce, nekonečnosť pouze
jest, co sem z tebe na svět přetéká,
ta láska, bolesť a neklidnosť žití.
Jak konec může lidské býti touze?
Kdy vyschne láska, bolesť člověka,
jak pokoj může srdce tady míti?
Ó slunce, slunce, k čemu tolik bolu,
proč srdci není dáno zapomnít?
Bol červ je, rváti nás i v hrobě bude.
Hleď, šli jsme kdysi v západu tvém spolu,
teď po desáté stromů oděv slít,
a já přec mním a vzpomínám si všude.
62
Ó slunce, slunce, jak se všecko tratí
a vysýchá jak krůpěj v žáru tvém.
A minulosť již odkvétá i vadne,
ty nehanbíš se, stále stejně pláti,
a mrtvě blýskat žhavým prstenem
na shnilá srdce a na lebky chladné?
Ó slunce, slunce, velká tvoje hlava
jak z kovových tam zela oblaků!
V nás rodila se nesmrtelnosť bolu,
neb slunce, tvoje síla, výheň žhavá
nám plála z hrudi, retů, ze zraků,
tak mlčky šli jsme jak dvě hvězdy spolu
Ó slunce, slunce, jak to může býti,
ó pověz, ty znáš každého tu z nás,
že ona leží, nezří více tebe.
Jí dáno tebe i mne zapomníti,
leč do mne stoupla nesmrtelnosť zas,
ta nesmrtelnosť bolu tvého nebe.
Ó slunce, slunce, za těch deset roků
zde není klidu, ve mně jen tvůj žal.
Já hledím k tobě z hloubi zemské noci,
jež věčně v jejím setměla se oku,
kdo tobě, slunce, noc by takou dal?
Ty planeš, já zapomnít budu moci?
63
Ó slunce, slunce, val se k hrobu dále,
a zajdi v tůň, já s tebou chtěl bych jít,
ty kdybys duši neslo zapomnění.
Leč ve mně slunce věčné plane stále.
Jak s tebou jít, a kterak zapomnít,
když ani tobě zapomenout není?
64
PODZIMNÍ MEDITACE.
Jak z kořena pošlo, zas na kořen padá
to listí ve smrtelném chvění.
Je stařenou vesna nedávno mladá
a ví, že usne bez probuzení.
Má za sebou všecky rozkoše dětství
a před sebou zimní sněhový lán
a času jen strnulé, tiché kmetství,
jemuž jest její pláč nepovolán.
Ó neznámá božství, v tom ukrytá loubí,
s ním jeden vám usouzen ukrutný zmar.
Již svadnul věnec, jenž čela vám vroubí,
a zkvetlé růže vám živlů rve spár,
a západ skučí nad hlavou vaší
a libánků polibky ruší a plaší,
jest těžký slzami, jež kanou v zem,
a blátem třísní vám šatečků lem.
Již opona padá – lidstvo má dosti,
je konec té přírody komedii.
Kdos pochopil, mlč, a tíhy se sprosti.
65
již hra ta věsí na tvoji šíji?
Buď mudrcem. Umřeli také jiní,
již před tebou šli v tu podzimní dál.
Ta jeseň hrob lásky i přírody stíní,
a marný byl výkřik a marný tvůj žal.
Hleď, nedávno’s přísahal věčnou lásku
a mnil, tvůj cit že přetrvá svět,
teď strhána pouta jsou důvěrných svazků
a zámek tvůj vzdušný řítí se zpět.
Ó „na věky, na věky!“ šeptala ústa.
To slovo neměl slyšeti den.
Tvé „na věky“ hrobu teď tma halí pustá,
to „na věky“ v loučení splní se jen.
Ba fantasie třeba je mnoho
si vykouzlit z temnice podsvětí toho
tu podobu opět, srdci tak milou,
tak svěží, jak druhdy před lety bylou,
a přibásnit nahému čelu té lebky
vlas živý a divý, kadeřný, hebký,
té bezmasé čelisti růžové rety
a vyhaslým děrám zraku zas vzněty
a holým lícím pleti květy.
Hrob na konec zmocní se všeho
a zdrtí vše tíží objetí svého
66
a vyssaje, roztrhá, spálí v prach
ten idol, jenž jásal nám na ústách,
a po letech na posměch, bolesť a vztek
k nám vyhodí hodů svých ostatek,
a ze všech tužeb, lásek a prací
nám setlelou lebku jen vrací...
67
LÁSKA.
Tak umřeli jak žili. Dávno tomu,
co báj jich zašla jako kvítek v lese,
jak první rachot májových kdes hromů,
a pták, jenž v posled v keři křídlem třese.
Ti milovali velkou láskou boží
– prach zemský k prachu zemskému se vine –
a šeptali, v svém zmírajíce loži:
„Vše pomine, jen láska nepomine.“
A pominulo, všecko pominulo.
Vnuk nezná jich, jde opět cestou svojí, –
v něm novou láskou srdce zas se hnulo,
on jako praděd touhou zas se kojí.
Zas miluje, jak bůh mi mohl pouze,
prach zemský ruce k prachu v štěstí vine,
a po staletí bloud – v své šeptá touze:
„Vše pomine, jen láska nepomine.“
Nás nebude a naše sledy zblednou,
v květ prach náš přejde, květ pak ve prach nový,
68
a z prachu nová těla zas se zvednou.
Co bude víc, zda věštecký dar poví?
Zřím člověka mi cizího, jak v cizí
si řeči šepce: „Umírám – svět hyne...“
Ó vnukuvnuku, slyš, jak děd tvůj všecko zmizí.
vše pomine, jen láska nepomine.
69
FUGIT HORA.
Čas mizí děsně. Jako hrobu příval
se přítomnosť vždy v zašlé obrací.
Nic nepotrvá, o čems včera sníval,
dnes na to na vše hrobní kámen přival.
Smrt všecko shrábne, všecko utrácí.
Tak za sebou jdou lidská pokolení
jak vrstvy listí, stlané na listí,
rok každé pučí, žije plno snění,
a vadne, spadne, za rok již ho není,
že žilo, kdo můž’ z něho vyčísti?
Tak život velký je a spravedlivý,
všem souzen stejný, neodvratný zmar.
Vše epochy a úspěch chvilku živý
a okamžité sensace a divy
a nauky strhá zmaru děsný spár.
Co method, mod, a ze všeho tu zbyla
ach upomínka s pohrdáním jen.
70
V prach posměchu se minulosť již skryla,
že k nebi letí, vzhrdá nová síla,
však její hrob již také vypočten.
Ó nesměj se, ó nepohrdej jiným!
slyš zákon světa, příkaz života:
I tvoje loď, jež letí mořem siným,
kdes jata bude krajem nehostinným,
a bez návratu tam se ztroskotá!
71
ULTIMA THULE.
Ultima Thule – země poslední
ve vlnách stojí, menší se a mizí...
Teď naposled k ní ještě pohledni,
pak dále zas, do země cizí, cizí!
Ultima Thule – žití mého máji,
ty zlatá dobo písní, snů a bájí,
než navždy zajdu v cizím, dálném kraji,
před zrakem mým se ještě pozvedni!
A nech mne snít svou něhu veškerou,
ty první přeludů a tužeb roje,
lesk bájí, vzňatý dětskou pověrou,
a první sny a oklamání moje!
I první lásky sladké, tajné žely,
ten žití úsměv, slzou obemželý,
tím dej, by city ještě jednou vřely,
než navždy v chladný hrob se uberou!
Oj divno, bože: taje v hrudi led,
a probíhá jí pramen, mocně šumí.
72
Strnulý, přísný vyjasnil se hled,
a s čela prchly stíny pochyb, dumy.
I rostou křídla nadpozemská duchu,
hlas dávno zašlý znovu zvučí v uchu,
a minulosť zas v starém žije ruchu
jak před lety, dnes opět – naposled.
Slyš mládí mého hlas... tak jasně zpívá,
tak dojemně a zvolna, tichounce,
až posléz v nápěv určitější splývá
a kolébavkou zvučí lehounce.
Toť matčin hlas. – Slyš... „Osiřelo dítě...“
Hle, spánek chytá modrá očka v sítě –
spi, tiše spi – tvá matka konejší tě –
žij, hraj, buď vesel, šťasten bez konce!
Ultima Thule – dále, beze stop
se nese loď... a plavec ticho stojí.
On vnořen ve sny dávno zašlých dob
zapomněl na vše – i na bolesť svoji.
Ultima Thule – s bohem, mládí země!
Tvůj vánek, který tiše teď a jemně
jak slední pozdrav donáší se ke mně
kéž sletne jednou i v můj chladný hrob!
73
MLÉČNÁ DRÁHA.
Když utrhla jsi hvězdu jednu,
ó ruko boží ohromná,
zas mizíš v modrém neprůhlednu,
být nechceš zmaru přítomná.
A hvězda padá s rodné výše
a kam, to neví nikdo z nás,
a v její prázdné místo tiše
se jiná hvězda tlačí zas.
Ta žije, kvete v něze vnadnévnadné,
kde dříve jiný život plál.
Ať jedna hvězda s nebe spadne,
však mléčná dráha plane dál.
74
JDOU LÉTA...
Jdou léta větrem, který listí smetá
a odvívá je na konec až světa.
To naděje jsou života a touhy.
A za chvíli sám kmen tu stojí pouhý.
Však přijde jaro, znovu zazelená
se koruna ta stromu omlazená.
Pták – štěstí – hnízdo vystaví si v loubí,
kde květy – láska – koutek jeho vroubí.
Květ uvadne, pták uletí, a listí
je rozmeteno větru nenávistí.
Jen modlitba a víra v Boha v žití
jak jasná hvězda nade stromem svítí.
A pevný prací, bouří neskloněn
tu života ční nerozborný kmen.
75
NIC.
Jsem hřbitov, kam se hroby staví řadou,
jsem hrob, kam rakve lehají si v stín,
jsem rakev, v kterou andělský prach kladou,
jsem prach, jenž padl v nekonečna klín.
Jsem bez konce, jsem to, co není ničím,
jsem símě, spadlé v prach tvůj náhodou,
jsem drobný puk, jenž z toho prachu klíčím,
a hřbitova jsem živou lahodou.
Jsem list a kvítek, jenž se vzduchem chvěje.
jsem prášník, který zúrodní ten květ,
jsem plod, jenž chvilku ve slunci se směje,
jsem zralosť jeho, mžik, v němž sletí zpět.
Jsem hniloba i volné rozpadání,
jsem prach, jenž ve formu byl zakletý.
Tíž, jež k tvé lebi hrobní kámen sklání,
jsem to, cos ty, ó, věř to, já jsem – ty...
76
SLUNCE.
Nad jezerem slunce spočívá,
proud paprsků z něho tu padá,
jak kvočna kdy tělem zahřívá
svá vejce i kuřátka mladá.
To jezero pod sluncem chví se a třese,
jím pozvolna táhne tvoření div.
Jen teplo a lásku, a v neskrotném plese
plod ku světlu záhy se vznese – živ.
Tam na dně semeno mloka dřímá,
tam v úkrytu chvastavé žáby je plod.
Tam hluboký dosud sen mušli jímá,
než zrodí perlu – tu liliji vod.
A všecko k velkému otci vzhlíží
a k přírodě – matce důvěrně lne,
a slunce stále se hlouběji níží,
a příroda s plody k němu se pne.
77
Ty Praduchu, stojíš nade mnou,
ty jako slunce veliké hoříš,
cos pracuješ rukou tajemnou.
Co ze mne, bože můj, stvoříš?
78
ÚDOLÍ RADOSTI.
Od jitra žití,
kdy tělo cítí
své srdce bíti
v dětinném snu,
od prvních kroků
na prahu roků,
v širokém toku
pozemských dnů:
Až k břehu smrti,
kde temno škrtí
srdce a zdrtí
každou tvou zvěst,
celou tou pílí,
hrůzou, jež kvílí,
že není síly
břemeno nést:
Ty mníš, že kmitne
svitne a slítne
79
jak moře třpytné
nebes ti zář,
potrhá kůry
oblačné chmury
a sletí s hůry
ve tvoji tvář.
Krvavou patou
šlapeš tu svatou,
roubanou, klatou
pozemskou prsť.
Reptáš jen na ni
v hněvu i lání,
ona přec schrání
setby tvé hrsť.
Sotva že hne se
ruka tvá, v plese
zem již ti nese
květy i plod.
Stále je darem
v užitku starém
béře vždy s jarem
po rodu rod.
Po krátké práci
do ní se ztrácí
80
a v ní se zvrací
tělesný stroj.
Přece tvé oči
od ní se točí,
žízeň tvá sočí
na štědrý zdroj.
Bez umu, rady,
bez lesku, vnady
usýchá tady
života květ.
Prázdnotou zmámen
toužíš, kam plamen,
tys ale kámen,
padneš vždy zpět.
Hleď, luh jak svěží
v náruč ti běží,
co květů sněží
v každý krok tvůj.
Nahoře žádná
naděj, jen zrádná
obloha, chladná,
mrtvá to sluj!
Dole zem tichá
po tobě vzdychá
81
nahoře pýcha,
pád jen a strasť.
Vím, že hlas lhavý
stále ti praví,
údol jen lkavý
zemská je vlasť.
Mrak, jenž se valí,
zraky tvé halí,
um tvůj se kalí,
červánky spit.
Toužíš, bys rázem
vznesl se srázem,
jak orel na zem
s výše moh’ zřít.
Tvůj ale kořen
z prachu je stvořen,
stvořen a sbořen
padne zas v prach.
Nad hrobní strží
sotva se drží,
za svůj vznět trží
klam jen a strach.
Nad tvojí vůní
výš, ve výsluní
82
závratný trůní,
veliký bůh.
Ty zůstaň dole
v určeném kole,
vesele v role
pouštěj svůj pluh!
V prázdnotě ráje
ať si tam tkaje
zas nové báje
stárne bůh sám,
jehož se bojí
aion, ať v roji
duchů tam stojí,
mračen k jich hrám.
Viz, jak co chvíli
líce své chýlí
v důl, kde se bílý
stkví země bod.
Tys do své chýše
uchytal tiše
miláčkům číše
na lásky hod.
Slyš boha žalný
šepot jak dálný
83
hrom v prostor valný:
„Sám jsem, ach sám!“
Šeptají za ním
andělé lkáním,
jak větrů váním:
„Sám jsi, ach sám!“
A z dola v plese
hlahol se nese,
echem se třese
polibek, smích.
Vše v nebi spolu
dolů zří, dolů,
V závisti, bolu
zpěv andělů ztich’!
84
V POLI.
Jak v pole padala jarní zář,
kněz kráčel a modlil se breviář.
Ne z mrtvé knihy – on života slova
čet’ v přírodě, lidech vždy znova a znova.
A před ním rozsevač kráčel plání
a rozséval obilí bez ustání.
Tu stařičký farář svůj stavil krok.
„Bůh pozdrav tě, muži, na mnohý rokrok.
Oj pomáhej Bůh ti, otec nás všech,
a žehnej tvé práce šlechetný spěch.
Ty zrní rozséváš, jak je třeba,
by po světě všady dost bylo chleba.
Já chléb, jenž vzešel rukám tvým,
zas při mši v Boha proměním.
85
Tak tělo ty chystáš pro Boha svého,
a tvoje pole jest kolébkou Jeho.
Tak člověk nebesům splácí svůj dluh,
a z jeho práce rodí se Bůh.
Oj podej mi, bratře, ruku svou,
tu hurbouhrubou, tvrdou a poctivou!“
A jak svit slunce pole to zlatí,
tu stáli oba jak dva svatí.
86
ZRNÍ.
Děla vdova chudobná, osévajíc roli:
„Zrní mé, ty dobře víš, jak to matku bolí,
když nemá čím nasytit hladovou mláď, drobnou –
rostiž, přines úrodu štědrou, stonásobnou!“
Bídná byla role ta, k prosbám chudých hluchá.
Dlaň jen – místo úrodné, pláň – písčina suchá,
bujné sídlo plevele, koukolu a trní,
jako host jen klasů řad a v nich krásné zrní.
Denně vdova chodila bledá, zasmušilá,
zírajíc, zda půda jí práci odměnila.
Každý pohled hladový byl, kolem v hrůze těkal,
však čím dál, tím smutek víc srdce její lekal.
Málo vzešlo obilí, a kde vzešlo ještě,
zdusily je plevel, pýř, mráz a dlouhé deště;
zaplakala ubohá, vidouc bídné setí:
„Ach, kdo tedy nasytí sirotků, mých dětí?“
87
Zašeptalo obilí do duše jí tiše:
„Nevidíš, co důvěry z nás do tebe dýše?
Nechať kolem bují pýř, koukol a zlé trní,
já jsem, jež tě nasytí – užitečné zrní.“
Pěvci lidu, obilí v svaté roli vlasti,
kterak bez užitku žít, práce bez účasti?
Vy jste duší naděje, hladových jste těcha,
hle, čas počtu nadchází, doba žní už spěchá.
Ve vás sudba budoucna skryta rukou boží.
Kolem vás ať pýří se, koukol, pleva množí,
nechať raní žnečky dlaň zarputilé trní,
vy své matce sypejte nejživnější zrní.
Zrní, z něhož zdravý chléb připraví se lidu,
když kol nový kypí čas bez těchy a klidu,
aby silná byla dlaň, jež zlodějům hrozí,
dědictví otců v dům neztenčené vozí.
88
TAJEMSTVÍ ZEMĚ.
Když oráč půdu svou tím těžkým radlem sdírá
a brázdu hluboko jí prudce v tělo ryje,
tu bolesť nesmírná tu matku zemi svírá
jak člověka, kdy nůž mu v prsa ránu bije.
Neb neví, proč a nač to mučení se děje.
A v píseň oráče, jenž pohání své voly,
zní země mlčení jak protest beznaděje,
jak slabých pláč a vzlyk, jenž v nitru tajně bolí.
Ví, přišla hodina, kdy hruď tu, Bohem setou,
zlá ocel rozdrásá a cevy drze chopí
a z rány kořeny pak vyrve rukou kletou
a z práce její tam nenechá ani stopy.
A každé dotknutí se oráčovy paty
jí vznítí jeden nerv, jenž ku srdci až sáhne,
ty hroudy rozbité jsou údy v čas ten klatý.
A touha odvety pak černou zemí práhne!
89
Jak číhá ona pak, by chytla v propasť svoji
tu patu člověka, jak jeho nohy naví
zde jílu prohlubní, tam balvanů zas roji.
„Buď sémě neplodno!“ bol její klne žhavý!
A v křeči smrtelné jak šelma zatvrzelá
tu leží bez hnutí. A náhle padne na ni
déšť drobných krůpějí – toť s oráčova čela
byl potu smutný znoj a slza z jeho štkání.
A déšť těch krůpějí jak svatá kněze voda
roj duchů nečistých hned vypudí z té země.
Na bolesť nemní víc, jež do duše jí hlodá,
ba v mukách usměje se náhle ona jemně.
A v duši její zlé ne, pouze zarmoucené
se náhle obrací hněv v klidné žilobití,
a v prsa k člověku se jí pak soucit vklene,
a ona odhodlá se, vše mu odpustiti.
Mateřskou náručí tu pojme cizí setbu,
svým teplem živí ji a krví těla pojí,
a to, proč před chvílí zášť měla jen a kletbu,
teď mlékem mateřským a spánkem mile kojí.
A zjařen nadějí se vrací oráč domů,
tam žena do loktů mu klade drobné dítě.
90
Tam pěje červenka ve síti starých stromů,
a vlídný, modrý dým se ve vzduch ztrácí skrytě.
A bůžek domácí se chechtá, ukryt v koutě,
na malou kolíbku svit zlatý slunce věsí,
dvě srdce spoutána tu v prostém lásky poutě,
a z dáli zvědavě sem nakukují lesy...
A venku obilí si mladé bujně hrajehraje,
má zemi – matku svou a slunce svého otce,
déšť vlásky omývá a vánek jimi vlaje,
zní hymnou tvoření to mocnou v každém roce.
Vše kypí, plá a vře a zraje v tichém plese,
a vůně lahodná tu do výše se ztrácí
jak oběť velebná, již země nebi nese
za hříchy člověka, za jeho znoj a práci.
91
VEČER.
Je nebe tiché, v daleku se ztrácí,
zem přijala již lidský pot a práci,
a hvězdy bílé
se na obloze objevují zvolna
té vážné chvíle.
To doba jest, kdy lidská duše roste
jak na lučině kvítko máty prosté,
a hruď se síří,
a jako Bůh kdys po skončeném díle
hled dlouhý kolem míří.
Kýs tvůrčí duch tou rolí spěje zticha
a v požehnané rose tane lícha
a člověk stojí
tu sám, v tvář zemi, nekonečnu, noci
a blahé práci svojí.
To muž byl prostý, nevědom své síly
on domů kráčel, cestou dumal chvíli
92
ne v hrdé pýše,
leč modlitbou ta duma byla čistou,
jež letí k nebi tiše.
„Ó práce, tys ten posvátný trůn lidský,
řeč k Bohu jsi, již on tam slyší vždycky,
ty nejsi trestem,
leč křídlem jsi, jež letí k zoři temnem
a budoucnosti zvěstem.
Tys obilný klas, živý po sto rodů,
tys stoh i sýpka, sad, jenž pln je plodů,
tys věků síla,
v níž duše dědů jako zrno v půdě
se k nové vesně skryla.
Ó tebou roste víra v lidu příští,
tys hromem v ruce Vlasti, která tříští
jím pouta svoje,
a chystá sobě umění chléb zdravý
a pohár z pravdy zdroje!“
To všecko prostou hrudí muže táhlo,
ač nevědomě Srdce jeho práhlo
zas v novou práci
v čas, večer valný kdy na polích ležel
a v hnízdech stichli ptáci.
93
A ve hlubokou prvního sna tůni
zem nořila se a dýchala vůni,
a bolesť spala,
a v spánku jako plod ve lůně matky
žeň velká zvolna zrála.
V to vážný, hloubný hlas se ozval zvonů,
Zněl spící plání k dálnému až sklonu,
jak těžká křídla
by andělů o sebe bila v třesku,
kdy v rajská letí sídla.
94
ANGELUS DEI.
Den letní, výslunný již dohasínal tiše,
jak oltář neznámým tam bohům slunce plálo.
A z krajů nadzemských a z nezbádané říše
jak pozdrav blažených se světlo na mne smálo.
Byl večer. Kol a kol vše bylo tkáno zlatem,
jež roztavené v proud sem valilo se z dáli,
a v tichu velebném a v odmlčení svatém
ty širé končiny jak na modlitbách stály.
A v poli úrodné se ukláněly klasy
a z plna šuměly tak hloub a toužebněji,
v to z města dálného se nesly zvonů hlasy:
Angelus Dei!
A já byl tehda mlád a čisté, dobré dítě,
a zřel jsem v úžase, jak obloha se svítí,
jak jasnou zelení tam kvete na úsvitě,
a západ v mohutné jak požáry se nítí.
Já bál se oddechnout v svém zadumání prostém,
já viděl nebesa tu otevřená v slávě,
95
a cudná duše má tam svatých byla hostem,
a prvních lidí sny se snášely k mé hlavě.
A bylo lehko žít a lehko bylo mříti
v tu chvíli blaženou, než větry v dál ji svějí,
slyš andělský sem hlas od dalekých hor zníti:
Angelus Dei!
Já v širém poli sám. A tiché vzpomínání
nu ty, kdož v hrobě spí, mi srdcem lehce letlo.
Já viděl, před Bohem jak vše zde hlavu sklání,
co v světě, lidstvu kdy tu zřelo žití světlo.
Já viděl, bol a strasť že tmou jest v naší pouti,
od níž se odráží jen jasněj záře slasti,
já cítil, lehko jak je srdci zaniknouti,
když smrť jest cílem nám a konec každé strasti.
Já cítil, poznání jak v srdci pučí květy,
že svět je pro dobro jen stvořen, pro naději,
a žalmem dětinným se zachvěly mé rety:
Angelus Dei!
A minul mládí sen jak zlatý oblak v dáli –
sen dávno ztracený a oblak rozehnaný.
Kéž jiným útěchou ty svity aspoň vzplály!
Kéž jejich usmáním se zacelily rány!
Ne – nemá výčitka má poskvrniti ústa,
sen příliš krásný byl, a musil zaniknouti.
Nechť zašla rajská zář, tma na mne padla hustá,
96
když druhům znova vzplál ten jas na bludné pouti.
Kéž aspoň do hrobu zas mládí svit mi skane,
zář ideálů mých pak vzplane líbezněji,
a nad mým náhrobkem den božství lidu vzplane!
Angelus Dei!
97
JITŘNÍ STOPY.
Vždy s ranním úsvitem, kdy den se ze sna křísí,
kdy první paprsek k nám z východní plá dáli,
kdy rosné krůpěje na těžkých klasech visí
jak zrna kadidla, jež ve chrámech se pálí,
A úsměv nejistý, jenž jitrem dosud není,
jen jeho nadějí, již nebem probleskává,
kdos živý obchází ta pole, plná snění,
a sledy na stvolech své stopy zanechává.
To božská noha jest, jež nikdy neumdlívá,
ať kolem vřavy ryk se valí v černém toku,
toť kroků zázračných je stopa věčně živá,
jež obchází ten svět již dva tisíce roků.
Kdo poznal Poutníka, jej přijal s duší čistou?
Od lidí nepřijat a vyhnán s proklínáním
on říši nabízel jim lásky, míru jistotu,
a oni s kletbami jen hrozili sem za ním.
98
A žili v záští dál a u porobě kruté,
ve strachu budoucna a v studu minulosti,
dál vlekli okovy z běd, temna, klamů skuté,
a řekli: „Není tu, kdo zničení nás sprostí!“
A v poli tichounce se klasy ukláněly
na svaté žehnání, v chléb zrajíce té zemi.
,To on, náš světlý Pán, toť Bůh náš!‘ v slasti děly,
kdy srdce kamenná a rtové byli němí.
A celá krajina se svatou bázní třese,
a jak ten Poutník zas se k další cestě vzchopí,
kýs šepot pokorný se před ním v dáli nese,
a klasy shýbají se, líbají ty stopy.
99
SEN U PLUHU.
Jan Mužík, praděd můj a rolník bez úhany
když jednou za léta své živné oral lány,
tu na pluh v poledne si sedl unaven,
a usnuv hluboce měl tento divný sen:
Zřel sebe v kolébce jak drobné ještě dítě,
jak poupě březnové, jež vzchází na úsvitě,
a vedle kolébky máť viděl svou, a v ráz
té kolébky mu v sen zněl prostý ženský hlas:
„SpiSpi, drahé dítě mé, ten venku také dřímá,
však hlubší jest to sen, jenž děda obejímá,
on tak jest slepý teď, jak tys byl, dítě mé,
jak všichni byli jsme a opět budeme.
Teď jedna ruka má tvé hladí útlé tělo,
co druhá zaclání to jeho mrtvé čelo,
jak větev přivívá v svůj kvítek libý chlad
a stín zas na lupen, jenž ode stromu pad.
100
Spi, drahé dítě mé. Jest těžký život lidský,
a kdo zde šťastnější, to neví člověk vždycky,
zda ten, kdo nepočal žít dosud, či zda ten,
kdo v žití soumraku spí klidně mrtvých sen.
Leč ať jest něco zde, co ústa nevypoví,
co vysloviti nám lidskými nelze slovy,
to jedno víme přec, že je to lásky hlas,
jenž v žití povolal a v hrob posýlá nás.
A my zde nejsme víc, než květina, jež pučí,
a k slunci pozvedat se slabý kalich učí,
jež kvete, odkvete, plod nový zrodí zas,
a jiným ustoupí, když její přijde čas...
Spi, drahé dítě mé! Máš ještě času dosti
na bouře života a těžké povinnosti,
blah, kdo z nich zbude vždy jak čistá květina,
jež v bouři do světla své údy rozpíná!“
A matka umlkla. A bylo ticho kolem,
leč ticho nebylo zde plesem ani bolem,
neb spánek dítěte a šero ženských snů
a ticho mrtvého mír tkaly zemských dnů.
Teď zvolna, bez hlesu se otevřely dvéře
a dítě vidělo, jak děd se k němu béře;
101
byl velký, ubledlý, jak právě z rakve vstal,
a nohou přetěžkou se zvolna k předu bral.
A sklonil tajemně se nad kolébku děcka
a máť ho nezřela, neb v dumách dlela všecka,
leč dítě vidělo a usmálo se vstříc,
a jasem záhrobním se smála mrtvá líc.
A bázeň dítěte jak po větru by letla.
Jak prostá jizba ta v mžik plna byla světla,
a duch jak sněžný mrak se děcka dotýká
a chladnou věčností mu srdce proniká.
A stařec ozval se: „Já z rakve vyšel svojí,
mne touha podivná tu ještě nepokojí –
ó slyš, co praví děd. Kdos vyšší mluví jím,
a moudrosť nadzemská to praví dětem svým:
Trud, práce věčny jsou. Až vzrosteš, dítě milé,
a staneš s úsměvem dnů mládí na mohyle,
pak s tebou půjde dav, jak od pravěku jsou:
ti jedni ze světla a druzí z temna jdou. –
Tu poznáš nicotu tak mnohých čistých přání,
a nevděk poddaných a vyšších pohrdání,
had zrady uštkne tě a tma ti sedne v leb,
a poznáš, těžký jak a hořký lidský chléb...
102
Leč ať jest jakkoli. Tak také se mnou bylo –
vždy s nebes výsosti se bouř i slunce lilo,
však vím: jak půdu svou jsem rodnou kvésti zřel,
na všecky rány jsem a bědy zapomněl.
Ne lidi přátele a tebe že jsem záhy
tu opustil, mně žel je míjet lán svůj drahý.
Jak čistý jsem jej vzal, já dal jej čistý zpět,
a zrno podvodné v něm nezřel zráti svět.
Byl nádherný to lán a zůstal neztenčený
pro zlato souseda, pro úsměv svůdné ženy,
jak já, tak nekřivdil ach nikdy tento lán,
a já mu svobodný a věrný byl vždy pán.
Co v hrobě prach můj v prach se mísí rodné země,
v prach sletne poslední zvěst o tvých činech ke mně –
buď proklet, hrstku-li té půdy vrahům vzdáš,
neb chlipně rozházíš a hříšně zaprodáš!“
Děd v mlze zmizel zas. Leč slova jak hlas zvonu
se třásla v jizbě dál, a v denní práce shonu
šla neznavena dál a po dnešní až den
a v bdění zněla mu a v krátký noční sen.
Zvuk vážné řeči té jak šelest křídel duchů
i nyní doletal k praděda mého sluchu.
103
Jan zvolna probudil se – šepot dále zněl,
ne více z mrtvých úst, on z živých lánů šel.
Zněl hlas ten bez konce a zněla země celá,
a řeč ta žehnáním a prosbou, hrozbou zněla:
,Buď proklet, hrstku-li té půdy vrahům vzdáš,
neb chlípně rozházíš a hříšně zaprodáš!‘
A tehda poznal děd můj mluvu rodné země,
on klekl, políbil tu matku lidu jemně,
a cítě sílu z ní již splývat do všech žil
on s písní v kyprou prsť hloub rádlo zabořil.
104
PÍSEŇ NÁRODNÍ.
I.
Kdys mladá, růžová a lehce okřídlená,
rod vedouc Čechů, přišla sem.
Ta zvěstí pradávných dceř božská, drahocenná
tu uvítala rodnou zem.
K nám jdoucí vedla mláď i starce šedé, vážné,
a v ruce runu posvátnou
a vody pravlasti a řády otců strážné,
prsť dávných knížat památnou.
Jak v libé ústrety jí vesele se smály
ty osiřelé roviny!
Jak háje odmlklé se plesně rozehrály
a hory, skály, planiny!
S ozvěnou tajemnou se ona do nich skryla
a srostla s nimi v duše čásť,
jen tehda zdiveným se bratřím objevila,
když děl kdos „bohové“ a „vlasť.“vlasť“.
105
Když první zaplál boj, v něj před vojíny spěla
a vrahy bouří drásala,
sněť lípy vila pak kol vítězova čela
a se ženami jásala.
Nad bratry padlými tu lkala žal i slávu
– ó každý pad’ jak bohatýr! –
a provázela je v tu svatou, velkou návu
a uspala je v božský mír.
V svém světa nedbání a zhrdě pravdy cizí
ta děva bohům podobná
jak drahocenný kov tak měla srdce ryzí,
jen prostotou svou ozdobná.
Ó blažen, v jitřní máj mé vlasti milované
kdo její mízu pil a vznět!
Ach dosud zlatý věk ten v prsou pěvce tane
jak zkamenělý v zemi květ.
Ty trosky popelnic, jež oráčova ruka
se chvějíc z půdy vyhrobí,
mlat těžký, kamenný, jenž sluncem, deštěm puká,
ty zdoby, bohů podoby
jsou těla, jimiž kdys duch žití proudil čile,
jsou dávných dějů stuhlý jas,
jsou slohy kamenné té písně, kterou v síle
a slávě zpíval otců hlas.
106
Zrak minulosti nám se v duši jimi dívá
a pátrá v jejích hlubinách,
kam až nás zanesla strž nových věků křivá,
jak teď jest v českých končinách.
Ty meče prastaré zdaž nad námi se nerdí?
Ty mlaty dále pukají,
a staré prapory jak teskně šumí s žerdí,
to stíny otců vzdychají...
II.
Již slovo Kristovo jak žár, jenž kovy sžíhá
a zlato tavě očistí,
po nivách Čechových se bouřnou silou zdvihá
a plaší bohy v závisti.
Však píseň rozkvetla zas v svatém stínu kříže
a našla nový žití klid,
když „pomiluj ny!“ pěl ach první český kníže,
a v prachu klečel zbožný lid.
Tu kypěl ruch a boj, tu naděj, sláva kvetla
a hrobů stále rostl dav.
Přes Alpy, přes Dunaj i Pád ta píseň letla
jak jestřáb kolem českých hlav.
Na poli Moravském se v krvi potopila
a u Kresčaku zdupána
107
jak orel za Karla zas vzpjala křídla bílá,
a střehla míru titána.
Pak vichrem zvířila a nad Žižkou se třásla
a hřměla jako černý mrak,
jak havran krvavý se na mrtvolách pásla,
až slávy blesk jí spálil zrak.
U Lipan stržena jí křídla, spáru síla
jí přeražená padla v hrob,
však brzy s Jiříkem zas kalich Páně pila
v tom jarém létě slavných dob.
Pak v kukly cizího se odívala světa,
znak pitvornosti na čele,
a v tretech nečeských a škorních školometa
tu křepčila si vesele,
lid spila novotou, mrav otců, řeč a zvyky,
vše v zapomnění vrhla v kout,
a s modou cizáckou tu hostíc námezdníky
lid vlastní spjala kruhy pout.
Tam Bílá Hora ční. Hrom zmaru s ní se snesl,
lid ovál náhle smrti mráz
a – staroměstský rynk! – tam v krve jezu klesl
květ vlasti, na dlažbu se střás’.
Až na srdce mu šla ta prudká, smrtná rána,
on vzúpěl v děsném postrachu,
108
a píseň národní, ta labuť, šípem sklána,
jak mrtvá klesla do prachu.
Ó písni, kde tvůj tep! ty srdce mého lidu,
jak’s mohlo ještě žíti dál!
Ty zašlapané v prach, a skryté Boha vidu,
jímž cizí žoldák pohrdal!
Ó písni! Krev a pláč a rachot sžatých krovů
to k nebesům se pozvedá,
to z tebe nevyvře, to vždy se ozve znovu,
a v ráji pomstu vyhledá!
Tma byla po Čechách a ve tmě ležela tu
jen pohozená mrtvola.
A to byl český lid. A píseň v hrubém šatu
a umučena dopola
své ruce mozolné tu se sedlákem hnětla,
jak robotnice táhla pluh,
a před ní těžká noc jen beze hvězd a světla,
a na ni zapomněl už Bůh.
Přec vstala s Jungmannem a s Kolárem se vznesla,
ji Čelakovský, Erben pěl.
V své výhni Havlíček v krev vlil jí pravdy hesla
a zostřil spár jí na ocel.
Víc síla tupých hlav tu bouři nezalekla,
jež po vlastech se zdvíhala.
109
Či ve tmě žalářů ta tvrdá leb kdy změkla?
Ta píseň mříží tryskala!
III.
Však nyní umlklá, a zdá se, navždy tichne,
ty nivy jakby oheň sžal!
Jen ve snu jakoby si z hrobu časem vzdychne,
a kolem smutno, pusto dál.
Popěvkům frivolním, těm zvrhlým věku dětem
dál ustupuje, v horský kout,
tam lože kapradím si postýlá a květem,
jak laň chce v skrytu zahynout.
A jest tak smutno tu, jak zemřela by matka,
hlas její na vždy ztichl kol.
Jak hřbitov jest ten kraj, kde mlčí píseň sladká.
a pouze němý vládne bol.
Víc rodná niva má se neopijí písní,
víc mládež jí se netěšínetěší.
Jen stařík žebravý s ní u prahu se tísní
a prosí pro ni přístřeší.
Jest unylosť to jen a chvíle odpočnění,
jež nové síly sbírá zas?
Či podvečer to již je národního vření,
v němž naděje svit každý shas’?
110
Jest klid to letní snad, kdy obilí kol zraje
a rodí chléb se v pokoji,
či peruť smrti to již nad hlavami vlaje,
a ticho mrtvých po boji?
Ó stav ten neplodný jak pěvce znepokojí!
Tu každý věrný vlasti syn
nad tůní záhadnou tak plný dumy stojí
a čeká s hůry na pokyn.
Zda kolíbka to jest, v níž slávy den se zrodí,
to doba hrdin, proroků,
či rakev nadšení, již hroby věků hodí
v řad mrtvých, nectných otroků?
A pěvec v pozdních dnů strach svatý v duši cítí.
On ucho k zemi přichýlí,
tam slabé poslouchá své vlasti žilobití
a zase ticho mohyly.
On chvění počítá, zda srdce dokonává,
zda jeho tep tu dosud živ.
On stokrát umírá a v naději zas vstává,
že s nebes přijde svatý div.
Kde jste, vy velebné, vy české dcery prosté,
vy kněžky chrámů otčiny?
Vy písně národní, vy dávných věků hosté,
sudičky naší rodiny?
111
Či hlídajíce hrob pradávné minulosti
jste samy také mrtvy již?
Či vstanete jak den, jenž pln je horoucnosti
a silou, bouří táhne blíž?
Ó písni národa! Ty jeho máti svatá,
jež hlídáš jeho vznik a zdar!
Ty stokrát zmučená a v pranýř hanby spjatá,
ty, kterou rdousil synů svár!
Ó písni! K novému zas letu křídla zvedni,
Bůh nechce více mukám tvým.
Na hrobě posledním mé vlasti květe slední,
ty zhyneš pouze s lidem mým!
112
PŘEMYSLOVO ROLE.
A nedoorán zůstal lán.
(K. Jar. Erben.)
Ta zima byla dlouhá, nekonečná,
sníh napad’ na dvůr, čeleď doma dlela.
jí mnohá zkazka děda byla vděčná,
a píseň dívek dumavá a vřelá.
A hry a tance stíhaly se časem,
pod pláštěm Morany byl koutek milý,
co venku v lesích s rozpuštěným vlasem
Vichřice lítá, úpěnlivě kvílí.
Však dvorec byl jak hrob, jejž Smrtka hlídá,
zvuk cizích zvěstí nevnikl sem žádný,
a palné srdce marně v dáli zvídá,
zda paprsk jeden zaletí sem vnadný.
Do oken jen se mračí plné stohy,
a po jizbách se šeré stíny táhnou.
V jich svatosti bys viděl velké bohy,
jak po zelených hájích v touze prahnou.
113
A rádlo, jímž vždy hojnosť chleba dána,
teď odpočívá, a s ním silné paže,
jež nezastaví z letního se rána,
až Noc kdy hvězdy na oblohu váže.
Však hospodář – kdy písně nejvíc zněly
tím sladkým klamem jara prostřed sněhu,
sám v smutku trávil soumrak dnů těch stmělý,
a srdce jeho – oř byl v divém běhu...
Ten pádí ledy, sněhem v jižní stranu,
kdo Libuše dlí, duše jeho paní,
by v sedlo jal ji, spěchem udychánu,
a sem s ní letěl sněhu širou plání.
Leč marně oř ten kolem hradu těkal
– byl zavřen Vyšehrad, čněl chladně vzhůru,
znak knížat hrdý prosté srdce lekal,
a řimsy nesly vznešenosti chmuru.
Šum, smích a zpěv ven zněly ze přístěnku,
tam mladá kněžna v středu panen žije,
a nikdo nedbal toho oře venku,
jenž v smutku krásnou hlavou v sněhu ryje.
Ten navracel se zas ku svému pánu,
u něho zmíral v touze unavené,
114
pak vždycky pán ten probděl noci k ránu
a hleděl, tma jak v hrob se nad ním klene.
A říkal pouze: „Stiš se, srdce moje,
jeť Libuše tak dobrá jako Lada,
jeť čistá jako Běliny té zdroje,
však nechápe, co Přemysl si žádá.
Jak hrdlička je veselá a něžná,
a já jsem prostý – stiš se, srdce hrdé –
jeť bohatá a vznešená ta kněžna,
však srdce má jak balvan Řipu tvrdé.“
***
Po dlouhé zimě vstala mladá Vesna,
sníh v polích roztál, sedmikráska zkvetla,
a Bělina svá pouta svrhla těsná
a s nebe Zora usmála se světlá.
V své háje bozi vrátili se s plesem,
roj krahujců se nad nimi zas vznesl,
dech jara táhl rolemi i lesem,
a děd Mráz květů do propasti klesl.
Vstat oráč, setřel prach s milého pluhu
a s jásotem jej vnořil v rodnou půdu,
115
když zrak nes’ kolem štědrých, rodných luhů,
tu usmál se jak v konec svému trudu.
A s vroucí písní zapomněl svou tíhu
a nedbal, pot že rosí jeho čelo,
jen časem ještě zrak mu zalet’ k jihu,
kam i to slunce nyní kvapem spělo.
Den za dnem v práci, klopotu a chvatu
mu míjel, jak by otkou kolem šlehl.
Již máj byl, země koupala se v zlatu
a v boky strání sníh si květů lehl.
A polním kvítím ověnčené hlavy
šly dívky z rána, v svět kdy zoře padá,
a polemi se rozléhal zpěv smavý:
„Již přišla’s k nám, ó vítej, Vesno mladá!“
Leč oráč v poli pluh svůj v hlínu noře,
jen bez ustání poháněl své voly,
jak rozhodit by v poli chtěl své hoře,
jak zaorat by chtěl vše, co jej bolí.
A myslil si: „Nač smutek hruď mi trýzní?
Ó Libuše, jen ty bys tady dlela!
Ó ochraňte ji, bozi věkožízní,
jak s nebe mrak – jí chmury puďte s čela!
116
Ty lásky bohyně, ó mladá Vesno,
ó dej jí blaha, jehož ve mně není,
ó polehčte jí srdce, když je těsno,
jí dejte štěstí, a mně zapomnění!“
A hleď – tu v dáli jezdců dav se mihl, –
lesk zlata dlouho ve slunci se třpytil,
dav náhle mocný, slavný pokřik zdvihl
a před oráčem do prachu se řítil.
A stařec před ním kleče na kolenou
děl jemu: „Kníže, budiž dlouho zdrávo!
Pojď k Libuši, jež býti chce tvou ženou,
pojď s námi, naše pýcho, sílo, slávo!“
„Jak mohu věřit,“ tak děl oráč v žasu,
„já prostý zeman knížetem být mohu?
Mám vínek slávy nosit místo klasů,
mám vykonávat vůli věčných bohů?
A Libuše – ó díky bohům spásámspásám.
Ta myslí na mne – touží po mně v dáli!
Nad květem touhy své tu v slasti jásám,
– ó Lado, Vesno, dík vám neustálý!“
Blesk řízy nádherné se v slunci kmitá,
ten odlesk kněžství, rad a bojů slávy,
117
a bílý oř tam vzpíná se a zmítá
a táhlým ržáním pána svého zdraví.
A oráč oblek’ řízu zlatotkanou,
a vstoupil na kůň – již jej dálka skryla...
A role svěží zelení kol planou –
jen jedna brázda neskončena byla.
***
A neskončena zůstala tak dále,
lán opuštěn, jen úhory tam zejí,
ta jedna role čeká neustále,
kdy oráč vrátí se a dooře ji.
Ta české síly, české slávy role,
toť české práce semeniště prosté.
Zřím bařinu tam a skalisko holé,
z nich svoboda a blaho nevyroste.
Kdy přijde oráč – dokončí tu práci,
tu brázdu dooře a oseje?
V tmě chabosti se brázda předků ztrácí
a hynou zlatá zrna naděje...
118
Kdy ujme se té role opuštěné
zas pravý, věrný, z naší krve pán?
Ten české cti a pýchy ujařmené
kdo dooře ten opuštěný lán?
119
PŮLNOČNÍ PŘÍPITEK.
Sám zůstal jsem do noci tkvěti,
jsa ponořen v bezedno dum.
Již duchů hodina letí
jak černavých havranů šum.
Tu přede mnou vína číš stojí,
jí dosud netkl se ret.
Jsem tich, a do duše mojí
pad’ divných otázek hnět.
Ach, komu ji na zdraví píti?
Tak sebe táži se sám.
Kdo nejdražší byl mi kdy v žití,
co na dně až ve srdci mám?
To rodiče, druzi, čí láska?
Ti všichni, ach, milují mne,
ti duše mé lepší jsou částka,
však ke mně jen srdce jich lne!
120
Leč – byl kdy světější, vyšší
a vřelejší ve světě cit?
Ó byl! – tak srdce dí v tiši –
ač v kobkách byl polšerých skryt.
To byli – otcové naši,
již křísili z hrobních nás snů,
to buditel každý, jenž blažší
tu nepoznal nižádný z dnů.
Ti neměli naděje žádné,
že podaří svatý se div.
Ti v mohyle slouchali chladné,
zda tep lidu dosud je živ.
Zda jiskra v popelu se tají,
jim nezjevil blahostný jas.
Ti žili jen nebeské báji
a věřili v zázraků čas.
Ti neptali svojí se hlavy
a poslechli srdce jen tluk,
a v prsou osten ran žhavý
a v duši návaly muk.
Ti byli jak rozsevač Páně
a sili své síly a dny,
121
své myšlénky v budoucna pláně,
své dumy a činy a sny.
Zda vzejde jedno jim sémě?
To ret jejich ptáti se bál.
Ti sili jen do drahé země
do lidských hloží a skal.
Kdo splatí oběť tu velkou?
Kdo ocení srdcí těch tluk?
Či pochopí duší svou mělkou
tu sílu jich pozdní dnes vnuk?
A my máme naděje málo,
a lásky tak málo je v nás,
by nadšení ve skutek zrálo
a vydalo poslední klas!...
My synové lhostejných věků
z jich setby svůj jíme tu chléb,
a jména těch nadšených reků
zvuk cizí nám – bezcenný střep...
Ó blíže, ó blíže jen k sobě,
až na srdce všichni si blíž,
vy velcí otcové v hroběhrobě,
ó spěte snem hrdinů již!
122
Ó prach váš nesmí se chvěti,
že pouť vaše zanikla v led.
My proroků, světců těch děti
jich stopami půjdeme v před!
Hle, led se již bortí a praská
a nadchází vesny juž jas.
Ó vzejde po Čechách láska,
žeň vydá poslední klas.
Já pozvedám kalich svůj v bázni,
jak při mši kněz – spasení znak,
ó prázdni se, poháre, prázdni,
a rozbij se na popel pak!
123
MÍR.
Den zasmušilý uhasínal zvolna,
nach červánků již zmíral nad západem
a vzduchem nesla nálada se bolná.
A bledá mračna dýchajíce chladem
se leskla jako kov, jenž srdce děsí,
že Mamon vládne také nad nebesy.
A smutná země, zasypána sněhem,
již polil večer prázdným světla žehem,
se chvěla v nitru, ždajíc marně rána,
jež teplem, jarem mělo dechnout na ni,
a snila těžce v trapném zadumání,
hruď rozryta a duše na smrť zdrána,
a kolem bylo šera teskné moře.
Pln únavy a sklamání a hoře
již zapomněv svou sladkou, dávnou báj
o spasení, jež vrátí lidstvu ráj,
spal celý kraj.
Tak mdle, tak unyle tu chvíle táhla,
a srdce lidská marným steskem práhla
po neznámém, po sladké jakés smrti,
124
jež duši vznese, pouta těla zdrtí,
a mysl vadla, mučila se v hrůze,
že ničím je zde láska, cnost i víra,
že člověk ztracen zhyne po zásluze,
a práce, dobro, žití
že v smrti klín se neodvratně sřítí,
že Bůh jest hrob, jenž všecko uzavírá,
že pěnou pouze na věčnosti proudu
jest země, člověk jenom jiskrou troudu.
A celá snaha od jitra až k noci,
jíž touží kletbu nicoty své zmoci,
i vyšší vzlet a msta i odpuštění,
i pokoj duší, vášní bouřné vření
jest stín, jejž věčno vrhá v světů den,
jest sen, jest sen!
A nikde léku, nikde slitování.
A vlastní nitro lidí – peklo muky.
A marně s kříže světlý zjev se sklání
té svaté Krista probodené ruky.
A zkažen, ztracen nešťastný je svět,
a ku hledání svaté pravdy vznět
jest navždy klet...
Tu náhle v strži mračen, která letí
a mizí v noc, či kdesi od pobřeží
125
až jiných světů, které v snění leží,
se ozval hlas – ples víry, dobra, mládí,
a jako Sinaj, který v blescích svítí,
a jako kříž, jenž s Golgoty se třpytí,
v to smutné, bědné, bludné lidské žití
sáh’ mocný jas,
a ozářil zla, hříchu vlnobití
ten svatý hlas.
To Boha byla řeč, jíž blaze, jemně
se chvěla v žalu, v pláči tála země,
a lidé na zem klesali tu v lkání,
a hukot zvonu zvučel bez ustání
tak velebně k těm vzdechů hlubinám:
Mír vám!
Jak andělský by sbor to nebem táhl,
a věčné harfy v struny mocně sáhl,
a vítr slavný, šíré noci moře
a mhy a mračna vzdušné na prostoře
a celý velký přírody té chrám
pěl slavně v lidstva stesk a trud a hoře:
Mír vám!
Mír vám, jež vede tiché práce cesta
zde budovati krby, chaty, města,
kdož chráníte své rodině a vlasti
126
svůj pot, svůj plod, se vzdavše jiných slastí,
z čí štědré ruky bratřím požehnání
jak z kypré nivy klasů houšť se sklání,
čí památka, ač vnukům známa není,
přec žehnána je v pozdním pokolení,
již svému Bohu, jehož v hrudi máte,
svět zlý a bídný lepšit pomaháte,
vy děti světla, v světlo zírající
a v mukách žití s usměvavou lící
vždy hledící jen k zářným výšinám:
Mír vám!
Mír vám, kdož svaté překážíte snaze,
kdož balvanem jste lidstvu v jeho dráze,
jalový štěp, jenž plodů nevydává
a jenom prázdným listem ve vzduch mává.
Mír vám, vy vrazi, zloději a rváči,
mír vám, vy chudých krvelační dráči,
vy zlí, vy tvrdí s lačnou zisku duší,
jež vdovy pláč ni prosba nevyruší,
již almužny jste, těchy nepodali,
jež pouze Mamon prázdným leskem šálí.
Vy děti temna, z hrobu ve hrob jdoucí,
svit svaté pravdy snésti nemohoucí,
já nechci zmar váš, já vám život dám:
Mír vám!
127
Mír vám, vy v hrobě klidným spánkem spící,
pod suchou travou, s ní tak práchnivící.
Ó spěte sladce nad pohaslou svící
svých snah a snů, já nyní pokoj mám.
Co život smlčel, smrt vám směla říci:
Mír vám!
Zmlk’ zvonu hlas. A ticho bylo kolem,
svit červánků se třásl sněžným polem
a jejich růže chvěly se a bledly.
Na blankyt noci chmury tmy se zvedly
a božské ticho vesmírem se lilo.
Hvězd tisíc čisté nebe vyzářilo.
A modlitbou tu lidské byly dumy
a cit a touha, jež se v ňadrech tlumí,
a lidé v noc a nebe zříce vůkol
tu chápali svůj nesmrtelný úkol,
že k životu jim více třeba není
než dobroty a lásky, odpuštění.
Co andělé kdys pěli na Betlémě,
čím od pravěku chví se celá země,
tím mírem Krista, láskou věčně živou
jsi snila, země,
a s hůry luna září mlčelivou
tě zulíbala jemně.
128
PŘÁNÍ.
[129]
Ó chtěl bych mrakem být, jenž nad krajem se vznáší,
když mladé obilí chce píti vláhy proud.
Ó chtěl bych úrodu té půdě vlíti naší
a zahynout.
Ó chtěl bych býti dnem, dnem letním, plným žáru,
v němž svítí zlatý klas i hroznu modrý zrak,
ó chtěl bych jedním dnem být, plným nebes darů,
a zhynout pak.
Ó chtěl bych písní být, jež hučí českou zemí
v den Krista vzkříšení, když kraj prost zimy pout,
ó chtěl bych vítězně se vznésti nad bor lemy
a zahynout.
Ó chtěl bych ležeti tu, žertva bojů slavných,
hruď křížem proťatu a v srdci rány pal,
ó chtěl bych mrtev být za návrat plesů dávných
a cítit dál.
E: lk; 2002
[131]