BUDOUCÍ ČLOVĚK.

BUDOUCÍ ČLOVĚK.
Na jednoho člověka myslím dnes sobě. Až duch můj prach těla střese, až dávno už klidně spát budu v hrobě, on teprv snad k žití se vznese. Kde jeho rodiče, vlasť, bratří budou, to nevím a nemohu říci. Jen vidím tu postavu hladovou, chudou, však tvář jak rozžžatou svíci. A čelo hrdé a myšlením zryté a planoucí, modré zraky a v těžkou lebku jak v nádobu slité vše hvězdy a blesky, mraky. Z ní časem snad hrom činů velkých střelí a nebeský oheň se vznítí a kometou vyletí podnik skvělý, jenž lidstvu na cestu svítísvítí. Snad chtít bude bratřím podati chleba, však zkamení v dlani mu žhoucí, 46 snad samému útěchy bude třeba, však hrd bude na dvéře tlouci. Snad života robství v něm sdusí vše v jádru, a zardousí myšlénku živou, a všecko, co bouřilo v mozku a ňádru, jen slzou propukne tklivou. Snad v okovy otrocké bude jat, a v poutech, jež na údech chřestí, pak zapomní píseň, již slýchal rád, tu píseň o slávě a štěstí. Má pověsť k němu nesletne s věků, on nepozná svého tu druha, jenž trpěl též, hynul v zoufání jeku, však nezmohl osidla tuhá. Kdo o mně jemu pak napoví? Vše zůstane – život a bouře, jen tělo se po mně zas obnoví, jak na ohni kotouče kouře. Ty země, vy slunce daleká, vy v dar život věků máte. Ty přírodo, matko člověka, ó pozdrav jej nastokráte! 47