TICHÉ BLESKY.

TICHÉ BLESKY.
Den usnul s lidmi štvanými, teď v hloubi nebe se ztrácí. Zem dříme, s křídly těžkými ve hnízdech umlkli ptáci. Noc temná lehla, hluboká na svět, tak pokoje plná, jak na černém dnu potoka se nepohne jediná vlna. A hrobní ticho se všech stran sem tajemným tíhne letem. Ni hvězda, mrak, ni noční van tím mrtvým nehne se světemsvětem. Má noc ta konce? Pozlatí lem její jitro zas leskem, či ráno již se nevrátí, báj dne zde zemřela steskem? 39 Či teprve se počala té noci věčnosť valná, kdy s nebes černých padala tmy na zem hlubina kalná? V tom jakýs odlehlý světla kmit tou nocí proletěl rázem. Kdes v daleku jej bylo zřít, jak pták by dopadl na zem. A za ním pták jak za ptákem sem druhý z prudka se nese. Ve vzduchu temném, bezmrakém kmit jeho tiše se třese. Zkad jdou ty světla záchvěvy tak tiché, bez všeho zvuku? Jak šípy vždy se objeví, jež letí z anděla luku. Vždy obzor zjasní – kmit a mih, a zniknou k nebeským výším. Tak cit kdy každý v srdci ztich,’ jak dávnou mladosť cos slyším. To není známka bolesti, jež dříme v ospalé hrudi, 40 a noc kdy dříme bez zvěsti, se náhle k šílení budí. To není slza palčivá, již srdce do sebe chytá, ni jiskra citu zářivá, z níž nové lásky den svítá! Cos jako dávný, prastarý kvilkvil, jejž zapomněl dávno jsem zhola, teď z klidných se ňader uvolnil, a k noci si o pokoj volá. Toť vzliky jsou dětské, v zakletízakletí, jež v ňadrech spaly dnů množství, teď k nebi jdou, a obětí jsou neznámému tam božství. 41