TICHÉ BLESKY.
Den usnul s lidmi štvanými,
teď v hloubi nebe se ztrácí.
Zem dříme, s křídly těžkými
ve hnízdech umlkli ptáci.
Noc temná lehla, hluboká
na svět, tak pokoje plná,
jak na černém dnu potoka
se nepohne jediná vlna.
A hrobní ticho se všech stran
sem tajemným tíhne letem.
Ni hvězda, mrak, ni noční van
tím mrtvým nehne se světemsvětem.
Má noc ta konce? Pozlatí
lem její jitro zas leskem,
či ráno již se nevrátí,
báj dne zde zemřela steskem?
39
Či teprve se počala
té noci věčnosť valná,
kdy s nebes černých padala
tmy na zem hlubina kalná?
V tom jakýs odlehlý světla kmit
tou nocí proletěl rázem.
Kdes v daleku jej bylo zřít,
jak pták by dopadl na zem.
A za ním pták jak za ptákem
sem druhý z prudka se nese.
Ve vzduchu temném, bezmrakém
kmit jeho tiše se třese.
Zkad jdou ty světla záchvěvy
tak tiché, bez všeho zvuku?
Jak šípy vždy se objeví,
jež letí z anděla luku.
Vždy obzor zjasní – kmit a mih,
a zniknou k nebeským výším.
Tak cit kdy každý v srdci ztich,’
jak dávnou mladosť cos slyším.
To není známka bolesti,
jež dříme v ospalé hrudi,
40
a noc kdy dříme bez zvěsti,
se náhle k šílení budí.
To není slza palčivá,
již srdce do sebe chytá,
ni jiskra citu zářivá,
z níž nové lásky den svítá!
Cos jako dávný, prastarý kvilkvil,
jejž zapomněl dávno jsem zhola,
teď z klidných se ňader uvolnil,
a k noci si o pokoj volá.
Toť vzliky jsou dětské, v zakletízakletí,
jež v ňadrech spaly dnů množství,
teď k nebi jdou, a obětí
jsou neznámému tam božství.
41