PÍSEŇ NÁRODNÍ.
I.
Kdys mladá, růžová a lehce okřídlená,
rod vedouc Čechů, přišla sem.
Ta zvěstí pradávných dceř božská, drahocenná
tu uvítala rodnou zem.
K nám jdoucí vedla mláď i starce šedé, vážné,
a v ruce runu posvátnou
a vody pravlasti a řády otců strážné,
prsť dávných knížat památnou.
Jak v libé ústrety jí vesele se smály
ty osiřelé roviny!
Jak háje odmlklé se plesně rozehrály
a hory, skály, planiny!
S ozvěnou tajemnou se ona do nich skryla
a srostla s nimi v duše čásť,
jen tehda zdiveným se bratřím objevila,
když děl kdos „bohové“ a „vlasť.“vlasť“.
105
Když první zaplál boj, v něj před vojíny spěla
a vrahy bouří drásala,
sněť lípy vila pak kol vítězova čela
a se ženami jásala.
Nad bratry padlými tu lkala žal i slávu
– ó každý pad’ jak bohatýr! –
a provázela je v tu svatou, velkou návu
a uspala je v božský mír.
V svém světa nedbání a zhrdě pravdy cizí
ta děva bohům podobná
jak drahocenný kov tak měla srdce ryzí,
jen prostotou svou ozdobná.
Ó blažen, v jitřní máj mé vlasti milované
kdo její mízu pil a vznět!
Ach dosud zlatý věk ten v prsou pěvce tane
jak zkamenělý v zemi květ.
Ty trosky popelnic, jež oráčova ruka
se chvějíc z půdy vyhrobí,
mlat těžký, kamenný, jenž sluncem, deštěm puká,
ty zdoby, bohů podoby
jsou těla, jimiž kdys duch žití proudil čile,
jsou dávných dějů stuhlý jas,
jsou slohy kamenné té písně, kterou v síle
a slávě zpíval otců hlas.
106
Zrak minulosti nám se v duši jimi dívá
a pátrá v jejích hlubinách,
kam až nás zanesla strž nových věků křivá,
jak teď jest v českých končinách.
Ty meče prastaré zdaž nad námi se nerdí?
Ty mlaty dále pukají,
a staré prapory jak teskně šumí s žerdí,
to stíny otců vzdychají...
II.
Již slovo Kristovo jak žár, jenž kovy sžíhá
a zlato tavě očistí,
po nivách Čechových se bouřnou silou zdvihá
a plaší bohy v závisti.
Však píseň rozkvetla zas v svatém stínu kříže
a našla nový žití klid,
když „pomiluj ny!“ pěl ach první český kníže,
a v prachu klečel zbožný lid.
Tu kypěl ruch a boj, tu naděj, sláva kvetla
a hrobů stále rostl dav.
Přes Alpy, přes Dunaj i Pád ta píseň letla
jak jestřáb kolem českých hlav.
Na poli Moravském se v krvi potopila
a u Kresčaku zdupána
107
jak orel za Karla zas vzpjala křídla bílá,
a střehla míru titána.
Pak vichrem zvířila a nad Žižkou se třásla
a hřměla jako černý mrak,
jak havran krvavý se na mrtvolách pásla,
až slávy blesk jí spálil zrak.
U Lipan stržena jí křídla, spáru síla
jí přeražená padla v hrob,
však brzy s Jiříkem zas kalich Páně pila
v tom jarém létě slavných dob.
Pak v kukly cizího se odívala světa,
znak pitvornosti na čele,
a v tretech nečeských a škorních školometa
tu křepčila si vesele,
lid spila novotou, mrav otců, řeč a zvyky,
vše v zapomnění vrhla v kout,
a s modou cizáckou tu hostíc námezdníky
lid vlastní spjala kruhy pout.
Tam Bílá Hora ční. Hrom zmaru s ní se snesl,
lid ovál náhle smrti mráz
a – staroměstský rynk! – tam v krve jezu klesl
květ vlasti, na dlažbu se střás’.
Až na srdce mu šla ta prudká, smrtná rána,
on vzúpěl v děsném postrachu,
108
a píseň národní, ta labuť, šípem sklána,
jak mrtvá klesla do prachu.
Ó písni, kde tvůj tep! ty srdce mého lidu,
jak’s mohlo ještě žíti dál!
Ty zašlapané v prach, a skryté Boha vidu,
jímž cizí žoldák pohrdal!
Ó písni! Krev a pláč a rachot sžatých krovů
to k nebesům se pozvedá,
to z tebe nevyvře, to vždy se ozve znovu,
a v ráji pomstu vyhledá!
Tma byla po Čechách a ve tmě ležela tu
jen pohozená mrtvola.
A to byl český lid. A píseň v hrubém šatu
a umučena dopola
své ruce mozolné tu se sedlákem hnětla,
jak robotnice táhla pluh,
a před ní těžká noc jen beze hvězd a světla,
a na ni zapomněl už Bůh.
Přec vstala s Jungmannem a s Kolárem se vznesla,
ji Čelakovský, Erben pěl.
V své výhni Havlíček v krev vlil jí pravdy hesla
a zostřil spár jí na ocel.
Víc síla tupých hlav tu bouři nezalekla,
jež po vlastech se zdvíhala.
109
Či ve tmě žalářů ta tvrdá leb kdy změkla?
Ta píseň mříží tryskala!
III.
Však nyní umlklá, a zdá se, navždy tichne,
ty nivy jakby oheň sžal!
Jen ve snu jakoby si z hrobu časem vzdychne,
a kolem smutno, pusto dál.
Popěvkům frivolním, těm zvrhlým věku dětem
dál ustupuje, v horský kout,
tam lože kapradím si postýlá a květem,
jak laň chce v skrytu zahynout.
A jest tak smutno tu, jak zemřela by matka,
hlas její na vždy ztichl kol.
Jak hřbitov jest ten kraj, kde mlčí píseň sladká.
a pouze němý vládne bol.
Víc rodná niva má se neopijí písní,
víc mládež jí se netěšínetěší.
Jen stařík žebravý s ní u prahu se tísní
a prosí pro ni přístřeší.
Jest unylosť to jen a chvíle odpočnění,
jež nové síly sbírá zas?
Či podvečer to již je národního vření,
v němž naděje svit každý shas’?
110
Jest klid to letní snad, kdy obilí kol zraje
a rodí chléb se v pokoji,
či peruť smrti to již nad hlavami vlaje,
a ticho mrtvých po boji?
Ó stav ten neplodný jak pěvce znepokojí!
Tu každý věrný vlasti syn
nad tůní záhadnou tak plný dumy stojí
a čeká s hůry na pokyn.
Zda kolíbka to jest, v níž slávy den se zrodí,
to doba hrdin, proroků,
či rakev nadšení, již hroby věků hodí
v řad mrtvých, nectných otroků?
A pěvec v pozdních dnů strach svatý v duši cítí.
On ucho k zemi přichýlí,
tam slabé poslouchá své vlasti žilobití
a zase ticho mohyly.
On chvění počítá, zda srdce dokonává,
zda jeho tep tu dosud živ.
On stokrát umírá a v naději zas vstává,
že s nebes přijde svatý div.
Kde jste, vy velebné, vy české dcery prosté,
vy kněžky chrámů otčiny?
Vy písně národní, vy dávných věků hosté,
sudičky naší rodiny?
111
Či hlídajíce hrob pradávné minulosti
jste samy také mrtvy již?
Či vstanete jak den, jenž pln je horoucnosti
a silou, bouří táhne blíž?
Ó písni národa! Ty jeho máti svatá,
jež hlídáš jeho vznik a zdar!
Ty stokrát zmučená a v pranýř hanby spjatá,
ty, kterou rdousil synů svár!
Ó písni! K novému zas letu křídla zvedni,
Bůh nechce více mukám tvým.
Na hrobě posledním mé vlasti květe slední,
ty zhyneš pouze s lidem mým!
112