NIC.

Augustin Eugen Mužík

NIC.
Jsem hřbitov, kam se hroby staví řadou, jsem hrob, kam rakve lehají si v stín, jsem rakev, v kterou andělský prach kladou, jsem prach, jenž padl v nekonečna klín. Jsem bez konce, jsem to, co není ničím, jsem símě, spadlé v prach tvůj náhodou, jsem drobný puk, jenž z toho prachu klíčím, a hřbitova jsem živou lahodou. Jsem list a kvítek, jenž se vzduchem chvěje. jsem prášník, který zúrodní ten květ, jsem plod, jenž chvilku ve slunci se směje, jsem zralosť jeho, mžik, v němž sletí zpět. Jsem hniloba i volné rozpadání, jsem prach, jenž ve formu byl zakletý. Tíž, jež k tvé lebi hrobní kámen sklání, jsem to, cos ty, ó, věř to, já jsem – ty... 76