Ó DESET PROŠLO...

Ó DESET PROŠLO...
Ó deset prošlo divých let, co já poutnickou hůl jsem zved’ a spěchal v cizí, příkrý svět a pošlapal tak mnohý květ tam na těch Orlice pláních. Pláč neslyšel ni bolný kvil, jímž matky hlas se unavil, byl boj můj let a ruch můj cíl, a na ty, ach, jsem nepomnil tam na těch Orlice pláních. Ti zatím hroby hlídali a pověsť rodu skrývali, však záhy na ně přihnaly se bídy divé přívaly tam na těch Orlice pláních. A hřbitov tichý, rodná zem se stala teď jich údělem, 21 tam touží v dlouhém snění svém jen slůvko znát o losu mém, tam na těch Orlice pláních. Kdy svět je nočním tichem spit, a pouze hvězdný, bledý svit jak pohled mrtvých zříš se chvít, můj duch vždy vstává a chce žít tam na těch Orlice pláních. A obchází těch hrobů řadřad, zda z těch, kdo měl mne z duše rádrád, tam bije ještě srdce snad, však všady ticho, smrti chlad tam na těch Orlice pláních. Ó těžký je těch mrtvých sen. Jej neprobudí živých sten – ó spěte sladce, dále jen. já musím zpět, než vstane den tam na těch Orlice pláních. Jeť mezi námi hrobů val. Mne z živých mnohý nepoznal – ó deset let! Mou stopu svál již čas, ji navždy vymazal tam na těch Orlice pláních. 22