ZAPADAJÍCÍ SLUNCE.

ZAPADAJÍCÍ SLUNCE.
Ó slunce, slunce veliké a slavné, tys vše, mimy nic jsme před tvou velebou, jen z milosti tvé tady dýchajíce. Šli lidé dva kdes po krajině dávné, šli v pychu svém, tak malí před tebou, a tys jim zžehlo na kov smavé líce. Ó slunce, slunce, nekonečnosť pouze jest, co sem z tebe na svět přetéká, ta láska, bolesť a neklidnosť žití. Jak konec může lidské býti touze? Kdy vyschne láska, bolesť člověka, jak pokoj může srdce tady míti? Ó slunce, slunce, k čemu tolik bolu, proč srdci není dáno zapomnít? Bol červ je, rváti nás i v hrobě bude. Hleď, šli jsme kdysi v západu tvém spolu, teď po desáté stromů oděv slít, a já přec mním a vzpomínám si všude. 62 Ó slunce, slunce, jak se všecko tratí a vysýchá jak krůpěj v žáru tvém. A minulosť již odkvétá i vadne, ty nehanbíš se, stále stejně pláti, a mrtvě blýskat žhavým prstenem na shnilá srdce a na lebky chladné? Ó slunce, slunce, velká tvoje hlava jak z kovových tam zela oblaků! V nás rodila se nesmrtelnosť bolu, neb slunce, tvoje síla, výheň žhavá nám plála z hrudi, retů, ze zraků, tak mlčky šli jsme jak dvě hvězdy spolu Ó slunce, slunce, jak to může býti, ó pověz, ty znáš každého tu z nás, že ona leží, nezří více tebe. Jí dáno tebe i mne zapomníti, leč do mne stoupla nesmrtelnosť zas, ta nesmrtelnosť bolu tvého nebe. Ó slunce, slunce, za těch deset roků zde není klidu, ve mně jen tvůj žal. Já hledím k tobě z hloubi zemské noci, jež věčně v jejím setměla se oku, kdo tobě, slunce, noc by takou dal? Ty planeš, já zapomnít budu moci? 63 Ó slunce, slunce, val se k hrobu dále, a zajdi v tůň, já s tebou chtěl bych jít, ty kdybys duši neslo zapomnění. Leč ve mně slunce věčné plane stále. Jak s tebou jít, a kterak zapomnít, když ani tobě zapomenout není? 64