ZAPADAJÍCÍ SLUNCE.
Ó slunce, slunce veliké a slavné,
tys vše, mimy nic jsme před tvou velebou,
jen z milosti tvé tady dýchajíce.
Šli lidé dva kdes po krajině dávné,
šli v pychu svém, tak malí před tebou,
a tys jim zžehlo na kov smavé líce.
Ó slunce, slunce, nekonečnosť pouze
jest, co sem z tebe na svět přetéká,
ta láska, bolesť a neklidnosť žití.
Jak konec může lidské býti touze?
Kdy vyschne láska, bolesť člověka,
jak pokoj může srdce tady míti?
Ó slunce, slunce, k čemu tolik bolu,
proč srdci není dáno zapomnít?
Bol červ je, rváti nás i v hrobě bude.
Hleď, šli jsme kdysi v západu tvém spolu,
teď po desáté stromů oděv slít,
a já přec mním a vzpomínám si všude.
62
Ó slunce, slunce, jak se všecko tratí
a vysýchá jak krůpěj v žáru tvém.
A minulosť již odkvétá i vadne,
ty nehanbíš se, stále stejně pláti,
a mrtvě blýskat žhavým prstenem
na shnilá srdce a na lebky chladné?
Ó slunce, slunce, velká tvoje hlava
jak z kovových tam zela oblaků!
V nás rodila se nesmrtelnosť bolu,
neb slunce, tvoje síla, výheň žhavá
nám plála z hrudi, retů, ze zraků,
tak mlčky šli jsme jak dvě hvězdy spolu
Ó slunce, slunce, jak to může býti,
ó pověz, ty znáš každého tu z nás,
že ona leží, nezří více tebe.
Jí dáno tebe i mne zapomníti,
leč do mne stoupla nesmrtelnosť zas,
ta nesmrtelnosť bolu tvého nebe.
Ó slunce, slunce, za těch deset roků
zde není klidu, ve mně jen tvůj žal.
Já hledím k tobě z hloubi zemské noci,
jež věčně v jejím setměla se oku,
kdo tobě, slunce, noc by takou dal?
Ty planeš, já zapomnít budu moci?
63
Ó slunce, slunce, val se k hrobu dále,
a zajdi v tůň, já s tebou chtěl bych jít,
ty kdybys duši neslo zapomnění.
Leč ve mně slunce věčné plane stále.
Jak s tebou jít, a kterak zapomnít,
když ani tobě zapomenout není?
64