DUMA NOČNÍ.

Augustin Eugen Mužík

DUMA NOČNÍ.
Dnové letí, dnové kvílí, dnešní spěl zas k dáli hor. Jeho bílý lem se chýlí jako rubáš za obzor. Kolem noc. Kdo šťasten, dřímá. Leč kdo sám a nešťasten, kouzlo jej té noci jímá, budí, pudí z lože ven. Minulosť má štve mne bolem – totě vichrem sžatý luh. V lánu holém zírám kolem, jak tu řádil hněvný bůh. Tu šla bouře těžkou nohou... Sled zříš všude jejích stop. Přísnou, dálnou pod oblohou celý kraj tu – šerý hrob... Na nebi se hvězdy lesknou, jak jest bledý jejich svit! 56 Září tesknou časem blesknou jako mrtvých očí třpyt. Jednotvárně z hloubi zvučí pražská noc, tak plná dum. Velké město venku hučí jak mých rodných lesů šum. Hledím v šeř tu přetajemnou, v srdci stesk a tíhu mám. Kdo že se mnou v noc tu temnou? Nikdo – sám, jak vždy, jsem sám. Od západu vítr vane zvolna, vlhký, deště pln. Zřím v krajině utýrané zmítání se jeho vln. Vítr letí bez úkoje, mračna pudí jeho svist. Potácí se duše moje v něm jak utržený list. Leť jen, větře! V tobě plesá duše, s tebou spěje v dál, až tam na hrob jeden klesá, jejž by cizí nepoznal... Marno – zůstaň ve náručínáručí, srdce moje, usni jen. 57 To noc hučí – tebe mučí přelud, zdání, klamný sen. Jednotvárně z hloubi zvučí pražská noc, tak plná dum. Velké město venku hučí jak mých rodných lesů šum. Na tom hrobě v noc tu tmavou jak bych, Praho, byl tak rád! Padnout tam s tou žhavou hlavou, do rána tam úpět, lkát! Říci, matko, tvému prachu, že jsem tebe pamětliv, s lidem cítím, hynu v strachu, trpím – a jsem dosud živ.... 58

Básně v knize Hymny a vzdechy: