SLUNCE.

Augustin Eugen Mužík

SLUNCE.
Nad jezerem slunce spočívá, proud paprsků z něho tu padá, jak kvočna kdy tělem zahřívá svá vejce i kuřátka mladá. To jezero pod sluncem chví se a třese, jím pozvolna táhne tvoření div. Jen teplo a lásku, a v neskrotném plese plod ku světlu záhy se vznese – živ. Tam na dně semeno mloka dřímá, tam v úkrytu chvastavé žáby je plod. Tam hluboký dosud sen mušli jímá, než zrodí perlu – tu liliji vod. A všecko k velkému otci vzhlíží a k přírodě – matce důvěrně lne, a slunce stále se hlouběji níží, a příroda s plody k němu se pne. 77 Ty Praduchu, stojíš nade mnou, ty jako slunce veliké hoříš, cos pracuješ rukou tajemnou. Co ze mne, bože můj, stvoříš? 78