DUMA VEČERNÍ.

DUMA VEČERNÍ.
Je smutno. Nebem první hvězdy svítí. Vzduch chladne. Nitro z těžka oddýchá. Cit divný v sobě roditi se cítí, jak strom, jenž od kořene usýchá. A hvězdy cosi mluví ke mně s výše. Mé srdce náhle touží roztrhnout ta lidská prsa, prchnout ze své skrýše a s sebou strhat vaz všech cizích pout. Kam toužíš, divé? Nad života tůně, kam nejdřív chceš, ty bídný ptáku, v noc? Hle, tisíc bratří hladoví a stůně, ty samo bys jim chtělo na pomoc? Je pravda: ty jsi zapřelo se zcela, tvůj povzlet vlastní touha netlačí, jež k lásce, slávě by tě poháněla: leč vše to, blázne, jiným nestačí. 54 Jim třeba chleba, prorockého slova, jež ve prach smetá jich předsudků věž, jež prací zbudí člověka v nich znova – vše druhé sladká bylo by jen lež. Ó zůstaň, zůstaň! Slabá jsou tvá křídla, a svět – toť pouze žalářů je řad; než konec tvá by zřítelnice shlídla, ó let tvůj vroucí sám by zištně schlad’! Večerní zvone! Kadencemi tvými se zdá mi, že to lítá, naříká nad vlastí, lidstvem, bratry hladovými to utržené srdce básníka... 55