DUMA VEČERNÍ.
Je smutno. Nebem první hvězdy svítí.
Vzduch chladne. Nitro z těžka oddýchá.
Cit divný v sobě roditi se cítí,
jak strom, jenž od kořene usýchá.
A hvězdy cosi mluví ke mně s výše.
Mé srdce náhle touží roztrhnout
ta lidská prsa, prchnout ze své skrýše
a s sebou strhat vaz všech cizích pout.
Kam toužíš, divé? Nad života tůně,
kam nejdřív chceš, ty bídný ptáku, v noc?
Hle, tisíc bratří hladoví a stůně,
ty samo bys jim chtělo na pomoc?
Je pravda: ty jsi zapřelo se zcela,
tvůj povzlet vlastní touha netlačí,
jež k lásce, slávě by tě poháněla:
leč vše to, blázne, jiným nestačí.
54
Jim třeba chleba, prorockého slova,
jež ve prach smetá jich předsudků věž,
jež prací zbudí člověka v nich znova –
vše druhé sladká bylo by jen lež.
Ó zůstaň, zůstaň! Slabá jsou tvá křídla,
a svět – toť pouze žalářů je řad;
než konec tvá by zřítelnice shlídla,
ó let tvůj vroucí sám by zištně schlad’!
Večerní zvone! Kadencemi tvými
se zdá mi, že to lítá, naříká
nad vlastí, lidstvem, bratry hladovými
to utržené srdce básníka...
55