VEČER.

Augustin Eugen Mužík

VEČER.
Je nebe tiché, v daleku se ztrácí, zem přijala již lidský pot a práci, a hvězdy bílé se na obloze objevují zvolna té vážné chvíle. To doba jest, kdy lidská duše roste jak na lučině kvítko máty prosté, a hruď se síří, a jako Bůh kdys po skončeném díle hled dlouhý kolem míří. Kýs tvůrčí duch tou rolí spěje zticha a v požehnané rose tane lícha a člověk stojí tu sám, v tvář zemi, nekonečnu, noci a blahé práci svojí. To muž byl prostý, nevědom své síly on domů kráčel, cestou dumal chvíli 92 ne v hrdé pýše, leč modlitbou ta duma byla čistou, jež letí k nebi tiše. „Ó práce, tys ten posvátný trůn lidský, řeč k Bohu jsi, již on tam slyší vždycky, ty nejsi trestem, leč křídlem jsi, jež letí k zoři temnem a budoucnosti zvěstem. Tys obilný klas, živý po sto rodů, tys stoh i sýpka, sad, jenž pln je plodů, tys věků síla, v níž duše dědů jako zrno v půdě se k nové vesně skryla. Ó tebou roste víra v lidu příští, tys hromem v ruce Vlasti, která tříští jím pouta svoje, a chystá sobě umění chléb zdravý a pohár z pravdy zdroje!“ To všecko prostou hrudí muže táhlo, ač nevědomě Srdce jeho práhlo zas v novou práci v čas, večer valný kdy na polích ležel a v hnízdech stichli ptáci. 93 A ve hlubokou prvního sna tůni zem nořila se a dýchala vůni, a bolesť spala, a v spánku jako plod ve lůně matky žeň velká zvolna zrála. V to vážný, hloubný hlas se ozval zvonů, Zněl spící plání k dálnému až sklonu, jak těžká křídla by andělů o sebe bila v třesku, kdy v rajská letí sídla. 94