Je nebe tiché, v daleku se ztrácí,
zem přijala již lidský pot a práci,
a hvězdy bílé
se na obloze objevují zvolna
té vážné chvíle.
To doba jest, kdy lidská duše roste
jak na lučině kvítko máty prosté,
a hruď se síří,
a jako Bůh kdys po skončeném díle
hled dlouhý kolem míří.
Kýs tvůrčí duch tou rolí spěje zticha
a v požehnané rose tane lícha
a člověk stojí
tu sám, v tvář zemi, nekonečnu, noci
a blahé práci svojí.
To muž byl prostý, nevědom své síly
on domů kráčel, cestou dumal chvíli
ne v hrdé pýše,
leč modlitbou ta duma byla čistou,
jež letí k nebi tiše.
„Ó práce, tys ten posvátný trůn lidský,
řeč k Bohu jsi, již on tam slyší vždycky,
ty nejsi trestem,
leč křídlem jsi, jež letí k zoři temnem
a budoucnosti zvěstem.
Tys obilný klas, živý po sto rodů,
tys stoh i sýpka, sad, jenž pln je plodů,
tys věků síla,
v níž duše dědů jako zrno v půdě
se k nové vesně skryla.
Ó tebou roste víra v lidu příští,
tys hromem v ruce Vlasti, která tříští
jím pouta svoje,
a chystá sobě umění chléb zdravý
a pohár z pravdy zdroje!“
To všecko prostou hrudí muže táhlo,
ač nevědomě Srdce jeho práhlo
zas v novou práci
v čas, večer valný kdy na polích ležel
a v hnízdech stichli ptáci.
A ve hlubokou prvního sna tůni
zem nořila se a dýchala vůni,
a bolesť spala,
a v spánku jako plod ve lůně matky
žeň velká zvolna zrála.
V to vážný, hloubný hlas se ozval zvonů,
Zněl spící plání k dálnému až sklonu,
jak těžká křídla
by andělů o sebe bila v třesku,
kdy v rajská letí sídla.