V polích.

Adolf Heyduk

V polích.
Jsem v polích; vůkol samá zář, čas májový se vrší, s hlav stromů, kudy jdu, mi v tvář květ prší. Už vydech’ vůni, zvad’ a spad’ a na koleji leží; či z blankytného nebe snad se sněží? Mně cestou do vlasů se vplet’ a zdobí je a skrývá, a nad hlavu mi skřivan vzlet’ a zpívá. Jsem mlád; mé duše kalich zas výš k oblakům se nese, veň blaho skřivánčí ten hlas mi třese. A z lesů slyším – milo tak – pět brávníka a kosa; proč napadla mi v oči však ta rosa? Snad vzpomínkou, že květ, jejž rád dřív snoubíval jsem s květem, už nelze v milé ručky dát mým dětem! Tak s jara býti opuštěn, sám na luhu i v poli – a každý rok a každý den – to bolí! 22 V polích. [23]