U hřbitovní lípy.

Adolf Heyduk

U hřbitovní lípy.
U lípy na hřbitově na vyvýšeném rově jsem cestou znaven sed’, a nade mnou kryt snětí pro vzaté z hnízda děti zle zpěvný pták si ved’. Ó pěvče, hleď, mne baví tvůj nářek usedavý a množí ňader cit; duch jásá – truchlí – pláče, ach, přál bych si, mé ptáče, jak ty vše, vyslovit. Plač – pěj, jsem egoista a nehnu se ti s místa, tvůj pokud nářek zní, a pokud nevyzpívá ta duše tvoje snivá své žaly poslední. Co v srdce hrot ti vráží, to těší mne a blaží – ač teskně při tom sním – a vše, co tebe tísní, jest pro mne krásnou písní; ó, jak ti závidím! – 46 U hřbitovní lípy. [47] Tak v celém světě bývá; jeť šťastným jmín, kdo zpívá, leč to, čím vzplanul cit, co v srdci v popel lehlo, co slzu v rubín zžehlo, kdo to můž’ ocenit? 48