Milý den.
Prost mlhy pohorské i chatek kouře
jdu silnicí; mrak přeletěl i bouře,
a milý den zas pohledem i dechem
luh se žlutkou, vřes s bujným snoubí mechem
a množstvím poupat obaluje buk,
tu v ňadrech mých, jež mnohá bolest kruší,
zas čile v žebra srdce křídly buší
a v každém úderu je nový zvuk.
Vše veselo: drozd v houšti družce zpívá,
smrk s jedlí hovoří, klen bříze kývá,
a pěnkav křik se snáší s buku snětí
v řeč přitlumenou myslivcových dětí,
jež vábí datel, tepající v suk;
pluh rolníkův si znova starou píská
a za ním rackův bílé hejno vříská,
leč neruší, spíš vábí mě ten zvuk.
Kraj louky mladá trávnice se kloní,
srp v ruce leskne se a v seči zvoní;
jím děvče rukou osmahlou jak v letu
i s travou stíná hlavy pestrých květů
a zpívá, netušíc jich bolných muk,
což jestliže zlý osud jí též skosí
květ laskavce, jejž v hloubi srdce nosí
a v nářek změní písně jasný zvuk?
10
Milý den.
[11]
Teď z vísky zvonek zazněl na klekání,
hlas běží luhem ku protější stráni,
snad šípkovému keři pozdrav nese,
jenž vyrušený z dřímot hlavou třese
a ptát se zdá, zkad přiletěl ten hluk?
Mám jíti dál? ej věru, sotva asi
víc jinde bude radosti a krásy
než tu, kde jarem pln je každý zvuk.
Nuž na nocleh, kde bílá kyne chata,
číš pramene, číš klidu vrchovatá,
jas očí důvěrných a drobné zvěsti
a kytka dětí, rodinného štěstí,
a vanot vůně s pokosených luk;
to všecko rázem v milém odpočinu
do nepokojných ňader líkem svinu
a doma vetkám v prosté písně zvuk.
12