Na polích bělohorských.
Sen zanesl mě k Bílé hoře
na mlhovitých perutích,
i viděl jsem, jak rolník oře
v prsť černou množství brázd a ryh.
A v brázd a ryh těch hlubokosti,
jak ostrý pluh je vyoral,
zřel mečem raněné jsem kosti,
a lebku do ruky jsem vzal.
„Čí bylas před dávnými časy,“
jak Hamlet rozechvěn jsem děl,
„zda, kdo tě v žití nosil, asi
meč za věc svatou povznášel?
Či patřila jsi komu z lidu,
již přišli těžit z hrozných dnův,
a slzy množily a bídu,
a vraždili? Proč mlčíš? Mluv!“
Však nehlesla, leč mně se zdálo,
jak dutinou jí vítr spěl,
že mrtvé oko náhle vzplálo,
a z úst jakoby povzdech zněl:
50
„Nic nevím, nech mne v brázdách tlíti;
zkad vzals mne, uložit mne spěš,
chci klidu sobě dotoužiti,
jak každý tvor a ty snad též.
Mé oči, okénka jsou lodi,
z nichž na utichlý bouře ruch,
jež lvice zhouby v moři rodí,
zří plavcův skonejšený duch.
Vše trpké žití pobloudění
je odpykáno tisíckrát,
však u vás posud klidu není,
či budete se věčně rvát?“
Já zachvěl se, má ruka vadla,
kýs podivný mne pojal strach,
a lebka na kamení padla
a v šedý rozpadla se prach.
Jat v duši procitnul jsem v šeru(
kraj zastírala spousta mlh,
v tvář vál mi vítr od severu,
a vlažnou rosou zrak mi vlh’.
51