Studánka v zimě.
Jak perla zdobou ne panenské hrudi
pod listem kytice, zde v křoví spíš,
proud slunce marně k životu tě budí,
jest ztuhlá krůpějí tvých lesklá říš;
jich barvy, vzniklé jara slunným vděkem,
vše vybledly; tvůj zdroj dřív ptactva lékem,
jest mrtev, tich’; rci, kdy se probudíš?
Jak bohatýr, jenž krunýř z kovu
rád odkládá, když z boje přišel zpět,
tak ztrhni vzruch tvůj ledného tíž krovu
a zvlaži vřes a kapradí a květ,
jež ztrnule se kolem tebe řadí,
vždyť plachý srn už chodí k tobě kradí
chtě svěžest pít a tvář svou uvidět.
Ó pozvol už a v ňader něžném zdmutí
jak křišťál zase buď tvých ňader ruch,
vzplaň novou krásou v jara obejmutí,
jež v klín ti vrhlo snubní zlatý kruh,
by pták, ta tvorstva okřídlená sloka,
nes’ ňader jásot nebes do hluboka
a zpěvem tlumil stenající pluh.
76