Horská chýš.
Podél strání luk a lesů
drobné chýšky, samé kráče,
střechy – mech jen, a jak stébla
jsou ty sloupky u pavlače.
Vichor rejdiště zde zvolil,
často v boky chatu stíská,
vábí, nutí do poskoku,
skáče, zpívá si a píská.
Metelice zkřehlou rukou
v týl jim spousty sněhu vrhá
a jak příkrov chudé rakve
nízkou střechu dolů trhá.
I ty družné lípy v čele
okna jako dlaně sloní,
klepou na ně zvadlým prstem –
ledem o led – že to zvoní.
Měsíčno! Já kolem srubů
v Pošumavském jedu kraji.
Zda ti lidští syslíkové
také někdy jaro mají?...
77
Dolů s korby! Stanu chvíli...
„Zůstaň, hochu, při otěži!“
Noha zvolna přikrádá se,
všetečnosť však skokem běží.
Nízkou síň zřím, sklípek pouhý,
ve stojánku dračka plane,
plamen skáče, jiskří, hasne,
jak kdy vítr pozavane.
V koutku lože; na něm k prsu
dítko tiskne matky ruka,
děd siváček na kolenou
buclatého houpe kluka.
Babička čte v staré bibli,
rty zvadlými sotva hýbá,
a když stane, usmívavě
rusovlasou vnučku líbá.
Mladý šuhaj do trnovky
umělé si řeže zdoby,
otec, statný dřevorubec,
štípe loučí do zásoby.
Dívky předou; z rudých rtíků
tisícerá zvěst jim raší:
kam zalétá plivník zlatý,
a kde hýkal chodce straší.
Za přeslicí šohaj kradmo
přástevnicí vrkoč hladí,
v oko zírá, v ucho šepce –
věru, ti se mají rádi.
Ona hlavu naklonila,
strhla nit a k chlapci shlíží,
směje se a bez výčitek
bílé ruce konce víží.
78
Horská chýš.
[79]
Milý Bože! také chvíle
nedali by za vše světy;
ejhle, v srdcích dobrých lidí,
prostřed zimy jaké květy!
Podivnější, čarovnější
nežli ty zde na okénku;
jasno v chatě, milo, krásno,
sotva věřit v mrazném venku!
Nevím, žárem-li či touhou
zaplanulo moje líce –
jaká divná v horské chýši
jarních květů chumelice!
Tichý život, skrovný život,
kéž jsem také mezi svými;
ach, jak to v mém srdci pučí
v českých horách prostřed zimy!
80