Madonna campestris.
Stojí za vsí na pahorku
Boží matka v poli,
v lipách stojí, leč ty lípy
suchy jsou a holy.
Hle, světice tvář, jak smědá!
vedrem hlava puká,
stranou trčí nalomena
bez prstů už ruka.
Možno-li Ti požehnati,
svatá Matko Páně,
naše luhy, naše pole,
naše holé stráně?
vždyť smědému Tvému líci
nepřáli ni stínu
ve kvetoucím, libodechém
lípy baldachýnu!
Skřivánků jen vzlétajících
utěšené sbory
vedou s tebou místo lidí
zpěvné rozhovory;
a když mladé vyvádějí
v slunka teplé záři,
útrpně Ti s hlavy hledí
do vysmahlých tváří.
30
Ach, čím může lid ten chudý
Tobě, máti, vděčit?
nelzeť ani, ubohému,
vlastní rány léčit;
zpěvem-li? ach, Bože milý,
kterak může pěti,
když u krbu vyhaslého
hladem pláčou děti?
Jak by hladem neplakaly?
vždyť, co zmohou dlaně
v tuhé práci, z toho čtvrtkou
platí otec daně,
čtvrtkou chatu opravuje,
čtvrtkou splácí židu,
a co zbude, sotva stačí
konejšiti bídu.
Proto, Matko, nemohl Ti
opravit, co schází,
ať mrak deštěm bičuje Tě,
ať sníh v klín Ti hází;
nelze, věru, bída s nouzí
po kraji se plouží;
odpusť, pro Bůh, ta-li vina
trápí Tě a souží.
Nehněvej se, svatá matko,
na ty horské děti,
ale žehnej milostivě
přec to jejich setí;
dobře-li se letos zrodí,
k úpravě Tvých lící
uspoří Ti od své čtvrti
aspoň polovici.
31
Vsadí lipky při jeseni,
jak už dřív být mělo,
aby znova neožehlo
Tvoje svaté čelo;
aby hojné stromů listí
sahalo až k tváři,
a ty větve ukryly Tě
před slunečnou září.
Orumění ret Tvůj zbledlý,
přizdobí Ti skráni,
přilepí tři žehnající
prsty zase k dlani;
nasype Ti vůkol zrní
z pšenice zas nové,
aby mohli z něho zobat
mladí skřivánkové.
Položí Ti blažen k nohám
polní po únavě
vínek z charp a z bílých růží,
korunku dá hlavě;
hrát Ti bude na píšťalky
z vrbového proutí,
ale nyní, svatá Matko,
rač mu prominouti.
32