Kvetoucí pohádka.
K prameni pospíchá – sotva se šerá –
starého myslivce mladistvá dcera,
od paty do hlavy, jako když kvete,
zřeli jste krásnější kytici, rcete?
Zpívá si; plní sisi, k vodě když klekneklekne,
tekoucím křišťálem vědérce pěkné,
ale když vysluní čarovné oči,
všem, kdo ji zahlédnou, hlava se točí.
Ret-li se usměje, písní-li zvučí,
hned šípek na stráni radostí pučí,
a když si na cestě vesele výskne,
buk ruku svalnatou na ňadra tiskne.
Obkvétá děvice od hlavy k pasu:
svlačcové úponky v hedbávném vlasu,
u boku podléšky zvonkům se druží,
a k srdci přivita kytka je z růží.
Horského myslivce dceruška hbitá
v duše mé vzpomínkách stále se kmitá,
nechť oči kalí se, vlas řidne svislý,
posud mi pohádkou rozkvétá v mysli.
65